Pěšina u lesa

17. září 2016 v 16:35 | Zdeňka M. |  Příběhy
Touhle pěšinou u lesa jsem kráčela už tolikrát, ale až dneska se tady všechno změnilo. Měla jsem jít raději tou delší cestou po silnici, ale jak jsem mohla tušit, co všechno se může stát…

Začnu raději od začátku. Den za dnem jezdím z kanceláře autobusem. Domů to nemám daleko, jen asi čtyři kilometry, a tak se někdy během pěkného počasí projdu. Po silnici bych to měla dál, proto si cestu krátím pěšinou u lesa. Chodím pomaleji a kochám se krajinou. Ve slunečním světle je tohle místo krásné, klidně bych si to dovedla představit jako akvarel krajinky s loukami, lány polí a lesy.


Dnes ovšem bylo už od rána podzimní lezavé počasí, proto jsem byla naštvaná na šéfa, když si vymyslel poradu. Jako obvykle jsme se nedozvěděli nic nového, ale pořádně nás zdržel. Samozřejmě jsem nestihla autobus a na další, který jede až za dvě hodiny, se mi nechtělo čekat.
Zachumlala jsem se do kabátu a vyrazila na cestu. Chlad mi lezl pod límec, tak jsem si urovnala šátek, aby mi bylo tepleji. Kousek jsem šla po silnici, začalo se pomalu stmívat a já se už se těšila, až budu doma, uvařím si teplý čaj, zalezu si pod deku, otevřu si knihu a svět bude jistě hned příjemnější.

Zrovna jsem odbočovala na pěšinu vedoucí k lesu, když začalo mrholit. Límec kabátu jsem si přitáhla co nejvíc ke krku a zrychlila krok. Pěšina byla naštěstí travnatá, takže se na ní netvořilo bahno.
Byla jsem tak v půlce cesty, když jsem zaslechla prasknout větvičku. Nepatrný zvuk, který ovšem připoutal mou pozornost. Zastavila jsem se. V podzimním šeru už krajina vůbec nepůsobila příjemným dojmem a les vedle byl temným místem. Zakroutila jsem hlavou. Začínáš být paranoidní! Napomenula jsem v hlavě. Kdo by tady v tomhle sychravém počasí asi tak číhal, až tudy někdo konečně půjde? Uklidni se a jdi! Nabádala jsem se. Tuhle cestu znám dobře, šla jsem tudy už mnohokrát a nikdy se tu nic nestalo.

V okamžiku, když jsem udělala krok, že budu pokračovat, tak se z lesa ozvalo další zapráskání. Určitě je to jen nějaké zvíře. Uklidňovala jsem se a vyrazila svižným krokem po cestě. Ještě víc se rozpršelo a já přidala do kroku. Boty mi trochu podkluzovaly na mokré trávě, ale už jsem chtěla být co nejdál od lesa, který se stával děsivým. Vždycky jsem byla zvyklá zachovávat chladnou hlavu, ale tentokrát mi něco říkalo, že tu není všechno v pořádku. Ať už to byl šestý smysl, nebo cokoliv jiného, byla jsem nervózní a uvědomila si, že nevědomky už téměř běžím. V tom jsem periferním viděním zahlédla mezi stromy pohyb. Nebylo pochyb, někdo nebo něco byl v lese a pohyboval se stejným směrem jako já. To už jsem vážně utíkala, jenže já nikdy nebyla zdatný běžec, takže jsem začala funět a měla plíce až v krku. Nejspíš budu mít infarkt dřív, než mě zabije nějaký vrah. Poznamenala jsem v duchu a stále běžela dál.

Když v tom se na cestě kousek přede mnou objevila tmavá postava, přes hlavu měla kapuci a v její ruce se něco lesklo. Podle postavy jsem odhadla, že jde o mohutného muže. Zastavila jsem se na místě a prudce oddychovala. Nebylo mu vidět do tváře, jako by měl místo obličeje jen temnotu. Byla jsem promočená a kabát těžknul při každém nádechu. Muž udělal krok ke mně a bylo vidět, že zrychleně dýchá. Ruku jsem instinktivně zasunula do kapsy kabátu. Nejspíš se domníval, že sahám po mobilu a vrhl se na mě.
"Zemřeš!" zařval a přitom mě jednou rukou popadl za rameno. Ve vzduchu se zablesklo ostří nože, ale má ruka byla rychlejší. Celý strnul a překvapeně vyvalil oči. Zavrávoral a odstoupil ode mě.
"Zmýlil ses. Dnes zemřeš ty!" řekla jsem chladným hlasem a on se skácel k zemi. Z hrudi mu trčel skalpel. "Jsem ráda, že jsem nevyšla ze cviku," pronesla jsem nahlas a pousmála se. V duchu jsem byla vděčná za nápad, stále nosit svou oblíbenou zbraň v kapse kabátu.

Skalpel jsem vyndala z těla a očistila ho v mokré trávě. Mrtvolu jsem obešla a pokračovala v cestě domů. Déšť jsem nyní vnímala jako očistu. Krvavé louže, která se zvětšovala okolo těla, jsem si nevšímala. Nikdy jsem se nevyžívala v krvi. Někoho vykuchat a střeva upravit do podoby dárkového balíčku pro policisty, to vážně nebyl můj styl. Já prostě jen zabíjela, což mě naplňovalo. A přesto jsem zatoužila po normálním životě, proto jsem přijala místo v kanceláři a již dva roky žila obyčejný stereotyp všedních dní. Nenapadlo mě, že bych se k tomu vrátila, ale někdy osud prostě odhalí pravdu o touze člověka.

Touhle pěšinou u lesa jsem kráčela už tolikrát, ale až dneska se tady všechno změnilo. Cítím, že je čas zabíjet…


Tento příběh jsem sepsala jako úkol na předmět Literární seminář pod mým kouzelnickým jménem Cesmína Hardy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kennhaismkek Kennhaismkek | E-mail | Web | 9. května 2017 v 3:13 | Reagovat

Cialis Prix Doctissimo Macrobid Best Website Cod Only Rhode Island Priligy Dapoxetine Review Cephalexin Uses Strep Throat Cialis France Achat  <a href=http://byuvaigranonile.com>viagra</a> Greece Fluticasone And Amoxicillin Buy Vardenafil 40 Mg Malaysia Prix Kamagra 100

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama