"Pokud se musíš ptát, nic se nedozvíš.

Pokud víš kde, stačí se zeptat."


Vydala jsem se na Jiný prostor...



Noční můra

31. srpna 2016 v 20:23 | Zdeňka M. |  Myšlenky ve větru
Dílko vytvořené do soutěže na Hogwart.cz, prázdniny končí a školní rok brzy začne, a tak i Cesmína Hardy má noční můru, zda zvládne druhý ročník. :-)

Sny mohou být různorodé, většinou jde jen o výplody odpočívající mysli, ale někdy se i běžná snová fantazie může změnit v noční můru. To byl také můj případ, a přitom všechno začalo naprosto nevinně.

Otevřela jsem oči ve svém pokoji, byl čas vstávat a jít do školy. V kolejní místnosti jsem potkávala své spolužáky a všechno se zdálo být normální. Nasnídala jsem se a plánovala odpolední čtení v trávě před školou. Prostě pohodový den, tedy až do okamžiku, kdy mi Daffodila oznámila, že si přece nemůžu číst, nejsou prázdniny, ale následující den se mají odevzdávat závěrečné eseje. Zůstala jsem na ni civět, protože jsem nechápala, co se to děje. Je přece léto, nebo ne? Chtěla jsem nad tím mávnout rukou, když se na chodbě objevila profesorka Anseiola Jasmis Rawenclav a ptala se, kdy jí hodlám dát esej. Byla celá fialová, a teď nemám na mysli její plášť, ale celou postavu. Nestihla jsem říct ani slovo, když vytáhla obrovské přesýpací hodiny a řekla, že mi už nezbývá mnoho času. Než se písek dosype, musím napsat ještě dvacet esejí jako trest za mou lenost. Děsivě se zasmála a zmizela v oblaku fialového dýmu. Vzápětí mě zasypalo dvacet prázdných pergamenů. Byla jsem šílená strachem. Co se to děje? Tohle musí být sen a já probudím, všechno bude v pořádku. Jenže jsem se neprobudila, pergameny kolem mě poletovaly a byl slyšet smích profesorky Anseioly.


Všechny jsem je tedy pochytala a utíkala do kolejky, kde nikdo nebyl. Začala jsem psát, ale nevěděla jsem co. Po pár řádků mi zmizel z ruky brk a vedle mě stála fialová postava zahalená do obrovského pláště. Nikdy to nestihneš, řekla a smála se. Vzala jsem nový brk a znovu začala psát, ale nic mě nenapadalo. Na pergamenu byly jen nic neříkající písmena fialové barvy. "Nikdy to nestihneš," ozvalo se vedle mě. Psala jsem a psala, ale buď slova mizela, nebo se přeskupovala podle svého. Chytila jsem se za hlavu a začala s ní bušit o stůl. Nikdy to nemůžu stihnout! Ozval se smích a já začala utíkat.

Najednou jsem se ocitla v kotelně. Počkat! V Bradavicích máme kotelnu? Co je to za blbost? To nemůže být pravda! Ve dveřích se objevil fialový oblak dýmu, tak jsem vzala nohy na ramena a prchala. Všude kolem se válelo uhlí s lopatami a v hlavě mi zněl hlas, že nikdy nedostuduji a skončím jako topič. Neohlížela jsem se a utíkala dál. Bylo tu horko. Hledala jsem nějakou cestu ven z tohohle pekla. Obklopily mě desítky poletujících pergamenů a mlátily mě ze všech stran. Neměla jsem hůlku, tak jsem utíkala dál. Nevěděla jsem, kde to jsem, ale kdo uteče, ten vyhraje. "Piš, nebo čas vyprší," řekl hlas fialové. Smích se odrážel od stěn a kotelnu zaplňovaly prázdné pergameny. Mačkaly se na mě a já nemohla dýchat. "Piš!" vykřikla fialová.

Chytila jsem jeden pergamen, z kapsy vyndala brk a začala psát. Slova za mě plynula, protože jsem tu nechtěla umřít. Modlila jsem se ke všem velkým čarodějům, ať mě zachrání. Profesorka stála nade mnou a přísně mě pozorovala. Při každém mém nádechu se zamračila. Psala jsem, co mě napadlo. Pergameny se plnily slovy a vše vypadalo dobře. Třeba to stihnu všechno napsat, ale dvacet esejí je příliš mnoho. Kdybych alespoň věděla, na jaké předměty to vůbec píšu, a tak jsem skákala z Dějin čar a kouzel k Zeměplochismus, prokládala jsem to Sovím orákulem, Bylinkářstvím a nějakými básněmi. Musím to stihnout. Brk škrábal po papíře a vedle mě se kupily popsané pergameny. Už jsem jich musela určitě popsat desítky, ale na tom nezáleželo, fialová mě okřikovala, ať píšu dál, písek se ještě nedosypal. Ruce mě krvácely, ale já psala a psala. Nemělo to konce. Copak se nade mnou nikdo neslituje? Rozbrečela jsem se a slzy rozpíjely inkoust, který se rozlíval do modrých potůčků. Podlaha byla brzy celá modrá. Chytala jsem pergameny s mými esejemi, ale ty padaly zpátky na zem a tekutina je pohlcovala. Profesorka Anseiola se vznášela ve vzduchu, v ruce přesýpací hodiny. "Čas vypršel a ty jsi neodevzdala žádnou z esejí. Budeš po škole!" křikla na mě a zmizela ve fialovém dýmu. "Ne, já ty eseje napíšu," říkala jsem, ale bylo už pozdě. Inkoustová tekutina mi sahala už do pasu. "Já ty eseje vážně napíšu!" vykřikla jsem do vzduchu, ale odpovědí mi byla jen ozvěna...
V tom jsem procitla na své posteli. Uf, naštěstí to byl vážně jen sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama