"Pokud se musíš ptát, nic se nedozvíš.

Pokud víš kde, stačí se zeptat."


Vydala jsem se na Jiný prostor...



Výlet za Maglaiz

18. října 2015 v 23:30 | Zdeňka M. |  Myšlenky ve větru
S Maglaiz jsme se prozatím znaly pouze přes blog a dopisování formou dopisů a pohlednic, loni nám setkání nevyšlo kvůli mně, ale letos jsem si to nechtěla za žádnou cenu nechat ujít. I když je to takové divné, někoho znáte pouze přes počítač nebo dopisní papír a najednou stojí před vámi. Možná je to jen můj problém s osobními setkáními (všeobecně nesnáším jakékoliv seznamování, ale naživo je to ještě horší). Byla jsem vyklepaná a nervózní, ale taky jsem se hrozně těšila, až tu milou osůbku poznám.



Přes facebook jsme se dohodly, kdy by se mi to hodilo a já v sobotu 17. října vyrazila ráno na vlak. Můj kocour Whitee se tvářil divně a asi přemýšlel, zda doopravdy myslím vážně to, že bude v pokoji sám a celý den zavřený. Ale měl smůlu, přibouchla jsem mu dveře před nosem a šla na vlak. Jelo mi to 6,06, takže všude byla tma jak v pytli. Jelikož jsem trochu nestíhala, tak jsem si musela přichvátnout a ono když jdete přes temný park, kde je po dešti bláto, tak je to ideální procházka. :-) Vlak jsem naštěstí stihla a pohodlně se usadila v rychlíku, jen mi bylo trochu líto, že nebyl kupéčkový. Cestu mi zpříjemňoval dr. Hannibal Lecter v knize Mlčení jehňátek, takže jsem se začetla a vůbec nevnímala mumraj ve vlaku. Tedy pouze do Plzně, protože tam nastoupila nějaká školka, takže celý vagon byl plný věčně žvanivých dětí. Hrůza, ale zato jsem se dozvěděla, jak se pozná tunel. :-)

Abych to trochu osvětlila, děcka sice jela až do Prahy, ale při každé zastávce byla připravená vystupovat, takže jedna z vychovatelek (či učitelek) jim vysvětlila, že se bude vystupovat až po tunelu. A jeden chytrý chlapeček se hned dotazoval, jak se pozná tunel. Paní odpověděla, že bude tma. A tak chlapeček hlídal a po každé, když jsme podjížděli nějaký most, tak zakřičel TUNEL a honem na sebe cpal bundu. :-)
No, a když jsme se blížili na hlavní nádraží, tak se konečně dlouhého tunelu dočkal, ale chlapeček měl problém s tím, že ten tunel nevidí, protože je venku tma. A pak se dotazoval, jak má vlastně vidět tmu. Což je dosti filozofická otázka, ale to jsem odbočila. Raději se vrátíme k mému výletu.


Na Hlavní nádraží jsem dorazila před devátou a vyrazila směr Václavské náměstí, kde jsem měla s Maglaiz sraz u "koně". Už tam čekala a poznaly jsme se na první pohled. Přiznám se, že jsem z ní měla ještě větší radost, než jsem plánovala. A víte proč? Samozřejmě je milá, skvělá, přátelská a skvěle se s ní povídá, ale taky je o chlup menší než já. :-D Konečně znám někoho, kdo je menší. Vím, že je to trapné, ale oni jsou všichni známí vyšší a já jsem vždycky ta malá. Jenže s Maglaiz jsme skoro stejně velké, takže jsme byly malé dvě a to se pak člověk cítí o dost lépe.

Vyrazily jsme dolů po Václaváku a zašly do Levných knih. Povídaly si o všem možném a bylo to fajn. Pak už jsem denní program nechala na Maglaiz a ona si na nás vymyslela kulturní vložku, a to výstavu Baroko v Čechách, která je k vidění ve Schwarzenberském paláci vedle Pražského hradu. Jely jsme tramvají, kde byl boj se dostat dovnitř, píchnout si jízdenky byl nadlidský výkon a málem jsme se nedostaly ani ven. Fuj, ale ta pražská MHD je naprosto šílená.

Čekala nás cesta do kopce, a po menším zmatení jsme našly schody k hradu. Nevíte někdo, proč ten hrad nemohli postavit někde u Vltavy? Kdo má šlapat ten kopec. Ano, ano, co se týče sportovního výkonu, tak jsem nepodala zrovna nejlepší výsledek a za to se vážně omlouvám. Ale nespěchaly jsme, tak byl čas se také pokochat výhledem na město nebo Petřín. Maglaiz mi vždy k nějaké památce něco pověděla, takže jsem měla prohlídku i s výkladem, až jsem se trochu zastyděla, že toho tolik nevím. A to jsem kdysi s dědou obcházela kdejakou památku. No nic, ach ta moje hlava děravá. :-)


U Hradu byl nával, turisti se tam tísnili u brány nebo na vyhlídce. Červené trenky jsme neviděli. :-D Po prokličkování mezi houfy lidí jsme konečně stanuly před Schwarzenberským palácem. Je to rozhodně nádherná budova a uvnitř je ještě hezčí. Po zakoupení vstupenek jsme se pustily do prohlídky soch, malířských pláten, šperků, vějířů i látek. Zbrojnici jsme vzaly hopem, jelikož ani jednu z nás to příliš nebere.
Přiznám se, že největší radost jsem měla ze šperků (zamilovala jsem si diamanty - nádherně se lesknou) :-) a šatů, které jsem si prohlížela bystrým okem dámské krejčové. Byly úchvatně zpracované, až by člověk nevěřil, že se to všechno šilo v ruce. Ale samozřejmě i obrazy ve druhém patře byly nádherné. Mohla bych se na ně dívat klidně celé hodiny, abych zaznamenala každičký detail. A rozhodně děkuji Maglaiz za skvělé připomínky k dílům, s ní jako by ta prohlídka nabrala nový rozměr.

Neprošly jsme to celé, už jsme byly unavené a taky jsme si chtěly ne chvíli posadit a jen tak klábosit. Jen ještě musím vzpomenout na šílený výtah, co tam mají. Je prosklený a plocha před výtahem je taky průhledná, takže vidíte až do sklepa. Mají štěstí, že ten výtah má normální neprůhledné dno, jinak bych do něj asi nevlezla. Já nemůžu jít po něčem, co je ze skla. Takže jsem předvedla trochu panického strachu, ale zvládla jsem to. Ano, zase další ostuda.


Venku na dvoře byla kavárna se stolečky venku, tak jsme se posadily a Maglaiz mě pozvala na něco dobrého. Obě jsme si pochutnaly na výborné horké čokoládě a já si dala švestkový koláč, Maglaiz muffin. Kupodivu to nebylo zase tak drahé, jak jsme očekávaly. Povídaly jsme si, já jí předala dárek k narozeninám, které bude mít v listopadu a od Maglaiz jsem dostala objemný sáček se sušenými jablíčky. Křížaly vážně zbožňuji, takže mi udělala obrovskou radost. Moc děkuji za ně.

No, a po půl druhé jsme vyrazily na tramvaj, trochu se prošly a nakonec nastal čas se rozloučit. Vážně to bylo milé setkání, které si kdykoliv ráda zopakuji. Je velká škoda, že každá bydlíme úplně někde jinde. Mohu jen doufat, že jsem udělala stejně dobrý dojem, jako Maglaiz udělala na mě.

Mě už čekala jen cesta přes Václavák na Hlavní nádraží, kde jsem zaběhla do knihkupectví koupit několik pražských pohlednic. K tomu jsem přihodila Malé ženy a ve slevě jsem objevila knihu V každém okamžiku šik, která byla zlevněná na polovinu jen proto, že má trošku naražený jeden roh. Už jsem nad delší dobu uvažovala, takže jsem si nenechala tuto příležitost uniknout. :-) Já vím, jsem hrozná. Ale co se týče knih, tak si nedovedu pomoct.
Vlak mi jel v 15,14, trošku jsem hledala nástupiště, ale našla a nastoupila do správného vlaku. Zase byl bez kupéček, ale co se dá dělat. Zpátky jsem si chvíli četla, ale už jsem byla nějaká unavená, takže jsem také koukala z okna a snažila se neusnout. Výlet mi skončil v 17,52, když jsme dorazili do Klatov a já se prošla přes město do bytu, kde už na mě netrpělivě čekal kocour Whitee a fretka Todd, který se okamžitě dožadoval vypuštění klece a masíčka k jídlu.


Byl to úžasný výlet a ještě skvělejší setkání, ale vážně jsem byla utahaná. Takže jsem se podívala na Mlčení jehňátek v televizi a po půlnoci si šla lehnout.

Doufám, že jsem nikoho neuspala, a pokud jste dočetli až sem, tak vám tleskám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 20. října 2015 v 14:25 | Reagovat

Ovšem z toho chlapce určitě jednou bude. Né nadarmo se říká, že dítě, které má nejvíce otázek a je nejvíce zvídavé, tak to dotáhne v životě daleko.
A věřím, že to musel být velmi příjemně strávený den. :3

2 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 22. října 2015 v 14:54 | Reagovat

Trochu jsme se bály, trochu se smály, trochu si daly do těla a trochu se vzdělaly. Já si myslím, že to byl vskutku Saturninovský výlet. Kromě toho asi mne budeš mít za většího blázna než doteď, ale mne nejvíce bavilo to bloudění po Malé Straně (člověk tak obohatil svou mentální mapu Prahy a ještě viděl nádherné domy, které by jinak neviděl). :-D

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 24. října 2015 v 10:01 | Reagovat

Mám ráda setkávání se s lidmi, s nimiž se znám přes blog a s nimiž si třeba dopisuji a tak. :-) Maglaiz jsem poznala před dvěma roky na blogerském letním sraze, ne nijak dobře, ale vím, o koho se jedná. Je to fajn osůbka. :-)

4 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 30. října 2015 v 16:32 | Reagovat

[3]: Na Maglaiz je nutno být sám. V davu je nebezpečí, že zaleze mezi známé tváře a pak si musí pro ni člověk dojít. Holt jsem hora, Mohamed má smůlu, když se ostýchá. :-)

5 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 30. října 2015 v 19:34 | Reagovat

[4]: Mohamed si počká, až horu opustí turisté. ;-) :D

6 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 30. října 2015 v 20:20 | Reagovat

[5]: Pche! Takový dvojsmysl. Mohamed šel K hoře a ne na horu! :-D

7 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 30. října 2015 v 20:41 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama