"Pokud se musíš ptát, nic se nedozvíš.

Pokud víš kde, stačí se zeptat."


Vydala jsem se na Jiný prostor...



Chlad v srdci

13. listopadu 2014 v 14:43 | Zdeňka M. |  Myšlenky ve větru
Tenhle povzdych neměl nikdy vzniknout, ale já to potřebuju dostat ze sebe, jinak se zblázním. Nikdy bych si neuvědomila, že někdy uvidím mámu slabou a takovou maličkou, jaká byla dnes dopoledne na vozíku, když jí dávali do sanitky. Byl to hrozný pocit. Znám ji jako oporu, silnou, schopnou vyslechnout i poradit... ale teď je bezmocná. Měla astmatický záchvat a odvezli jí do nemocnice.

Táta šel zase pryč a já tu zůstala v celém domě sama, tedy samozřejmě tu jsou naši hafani Káro a Deny. Jako by ovšem věděli, že se něco děje a zalezli do svých pelechů a vůbec o nich nevím. Jen Káro čas od času ke mně přijde a olízne mi ruku. Jo, Káro vždycky vycítí, když je člověku mizerně.



Proč je tu najednou takové šero a chlad? Přijde mi jako bych se už nikdy neměla radovat. Všechno na mě padá a já se nikdy necítila osaměleji. Prázdnota! Tak bych to nazvala, tak na mě nyní působí náš dům. Bože, já nechci brečet, ale nejde to zastavit. Ticho a žádný zvuk, to je až děsivý. Co to se mnou sakra je?

Nejhorší je, že svět se točí dál a já musela uvařit oběd. Nebylo to nic složitého, jen gulášová polévka a obalovaný chleba, protože nic jiného bych dneska asi nezvládla. Musela jsem dát najíst kočkám a hafanům, prostě jako by se nic nestalo.

Musím něco dělat, takže asi půjdu uklízet, protože jinak mi tady z toho hrábne. Nesmím se prostě zastavit, abych měla čas přemýšlet, jinak to nejde. Proč je mi taková zima? Cítím jen chlad a nic víc. Co mám dělat? Má život vůbec nějaký smysl?

Je tohle normální? Nebo se chovám hystericky? Jsem snad přecitlivělá? Co to se mnou je? Chce se mi brečet, oči mě už hrozně pálí a já nejsem schopná naprosto ničeho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama