Sněžní upíři (z Deníku Krvesaje)

6. července 2012 v 21:35 | Zdenina Vankov |  Příběhy
13. ledna
Za svítání mě něco probudilo. Slyšela jsem něco jako hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Vstala jsem, u dohořívajícího ohně spal Sergij s Jankem, který tu včera s námi zůstal až do noci, tak jsme se domluvili, že tady klidně může přespat. Janek se nakonec ukázal jako příjemný společník, přestože je to vlkodlak a já Krvesaj, tudíž máme být nepřátelé.
Vyšla jsem před jeskyni, nějakou dobu už sněží a slunce ještě nevyšlo, i když přes ty mraky možná ani nevyjde. V okolí jsem nikoho cizího neslyšela ani necítila. Tady v horách je klidně možné, že se mi to jen zdálo.
Dívala jsem se, jak si vítr pohrává se sněhovými vločkami, až se mi zdálo, že tvoří postavy. Ale to je přece pitomost. Zašla jsem zpět do jeskyně a dál na to už nemyslela.

.
O chvíli později se probudil i lykan s Yettiemem a já vyjádřila přání vykoupat se. Přece jen jsem tady už několik dní a nesmím zapomínat na hygienu, docela nerada bych páchla.
Vlastně jsem si myslela, že bych se ošplíchla v nějaké místní řece, ale Janek mi řekl, že se můžu osprchovat u něho doma. On totiž nebydlí někde v jeskyni, ale má tu dům, takže jsem souhlasila.
.
U lykana doma jsem se osprchovala a u krbu se usušila. Mě sice zima není, ale stejně bylo příjemné cítit teplo ohně. U Janka jsem nakonec strávila necelé dvě hodiny a vydala se zpátky do jeskyně k Sergimu. Janek sice trval, že mě doprovodí, ale já odmítla. Cesta není nijak dlouhá, takže tam budu asi za půl hodiny.
Když jsem vyšla od Janka, tak už skoro nesněžilo, proto se mi šlo skvěle. Sníh byl sice čerstvý a bořila jsem se do něho, ale nebylo to nic, co bych neměla zvládnout.
.
Asi v půlce cesty jsem znovu zaslechla ty zvuky podobné hlasům, opět začalo sněžit a rovnou v plné síle. Vítr funěl proti mně a každý další krok byl pro mě těžší a těžší. Začínala jsem těm hlasům rozumět. Volali mě k sobě. A pak jsem je spatřila. Sněhové vločky se seskupovaly do postav a já na ně koukala. Všichni se mi zdáli tak nádherní, toužila jsem s nimi tady zůstat.
Náhle mě něco kouslo do krku, ale krev mi netekla. Jako ve snu jsem se svezla k zemi a zůstala tam ležet na zádech. Dívala jsem se na sněhové postavy, které mě obstoupily a se zaujetím mě pozorovaly. Cítila jsem se slabá a postavy zmizely ve větru. Já dál ležela ve sněhu a zavřela oči.
V srdci jsem měla smutek. Ani nevím proč, ale vzpomněla jsem si na svou rodinu. Ano, myslím tu lidskou. Mámu i tátu jsem vždy měla moc ráda a oni byli super rodiče. V pubertě jsem se proti nim trochu bouřila, ale ne nijak zvlášť. Byla jsem jedináček, takže mě vždy trochu rozmazlovali a mně to vyhovovalo.
Proč o nich přemýšlím v minulém čase?! Vždyť oni žijí! Je to deset let, co jsem se stala Krvesajem a můj stvořitel Alexandr mě odvedl pryč. Od té doby jsem je neviděla, nepochopili by, proč nestárnu. Chtěla bych je vidět. Nemusím s nimi mluvit, ale prostě by mi stačilo je jen spatřit. Ale to je proti všem Krvesajským pravidlům.
.
Procitla jsem u Sergiho v jeskyni, kde nade mnou stál Yettiem Sergij i vlkodlak Janek. Měli o mě strach.
Janek mě našel odpoledne, když nás šel navštívit. Byla jsem už zapadaná sněhem, a kdyby na mě téměř nešlápl, tak by si mě ani nevšiml. Odnesl mě sem, ale já byla dál v bezvědomí.
Poděkovala jsem jim oběma, ale pak jsem zaslechla volání. Doběhla jsem až ke vchodu jeskyně, venku poletoval sníh a nedaleko stálo asi dvacet postav, volali na mě, abych se k nim připojila. Uvědomila jsme si, že si nic jiného nepřeji a chtěla vyběhnout ven, ale Sergij mě chytil a zavlekl zpět do jeskyně.
Křičela jsem, že chci za nimi, ale Yettiem mě držel pevně a za žádných okolností mě nehodlal pustit.
"Co jsou zač?" ptal se Sergij, zatímco držel mé zmítající se tělo. Kopala jsem a mlátila sebou, snažila se mu vysmeknout a přidat se k mé nové rodině.
"Podívej, je pokousaná!" vykřikl Janek a ukázal na můj krk. "Jsou to Sněžní upíři."
"Cože? Ti přece neexistují!" divil se rozčileně Sergij.
Janek mu tedy vysvětli, že se Sněžní upíři zjevují během sněhových bouří, převážně v horách a vysávají krev svým obětem, která se k nim následně připojí. Vábí je voláním, a pokud jim oběť jednou propadne, tak už nedokáže odolat.
Sergij se ale divil dál. Proč útočí až dneska? Tady na Šumavě už sněží nějakou dobu a Anna tady není poprvé.
"Jenže je pátek třináctého!" křikl pohotově Janek a také mě chytil, protože Sergij už mě málem neudržel.
"Ale no tak, to je blbost, pověra," nevěřil Sergij.
"Není! Lidé vždy věřili, že tento den nosí smůlu, protože všechny strašidla a ztracené duše mají moc podmaňovat," vysvětloval Janek.
Já chtěla za hlasy a oni mě nepřestávali volat. Přiblížili se až k jeskyni, škrábali zvenčí na kameny a vábili mě k sobě. Jenže Sergij s Jankem mě drželi pevně a já nemohla jít za nimi.
.
Náhle vše ustalo a Sněžní upíři se rozplynuli ve větru. Já procitla z mého posednutí a cítila se velmi slabá. Divila jsem se, co se to stalo. Odbila totiž půlnoc a začal nový den. Sněžní upíři tedy odešli bez své oběti.
Proč si vybrali právě mě? Nejsem si jistá, ale myslela jsem na svůj lidský život, takže je to asi zmátlo. Ta ranka od nich na mém krku zmizela společně s nimi, ale prázdnota v srdci zůstala.
Do rána jsme všichni tři byli pro jistotu ve střehu, ale nic jiného se už neodehrálo.
.
Povídka je vyňata z Deníku Krvesaje pro snílkovskou Třicátou šestou Iluzi.


Jmenuji se Anna, když mi bylo necelých dvacet let, tak jsem jednou v noci potkala divného muže. Ignorovala jsem ho a neuvědomila si, že tam na mě čeká a tehdy se mi změnil život.
Znovuzrodila jsem se a již deset let žiju jako Krvesajka Anna a tohle je Deník Krvesaje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama