"Pokud se musíš ptát, nic se nedozvíš.

Pokud víš kde, stačí se zeptat."


Vydala jsem se na Jiný prostor...



Čarodějka s havranem na rameni

3. května 2012 v 8:21 | Zdenina Vankov |  Příběhy
Příběh "Čarodějka s havranem na rameni" jsem vymyslela pro snílkovský Imaginarius - Iluze dvacátá osmá, tentokrát byly tématem čarodějnice a já si pro inspiraci zvolila druhý obrázek a melodii. (Oboje najdete níže.)
.
Za poli leží prastarý les, ale místní se do něho neodváží. Jen občas se najde mezi mladými chlapci nějaký odvážlivec, který se rozhodne vydat se do temného lesa a odhalit pravdu, zda tam skutečně žije čarodějnice. Podle legendy má tento les obývat, jestli tam opravdu je, nikdo neví, protože se nikdy z těch odvážlivců žádný nevrátil, ani se nenašla těla. Prostě zmizeli a nejspíš už dávno zetleli v mokřinách lesa.
...
Jakub, syn starého kronikáře, byl mladý, pohledný a odvážný mladík. Všechny dívky ve vesnici po něm pokukovali, ale on si ještě nevybral svou budoucí nevěstu. Otec na něho nespěchal, chtěl, aby byl šťastný. Jakub byl nejraději v knihovně a archívu, kde vypomáhal otci. Vlastně se to od něho i předpokládala. Bylo zvykem, že syn jde v otcových šlépějích, tak syn kronikáře, se měl sám stát kronikářem.
Jednou Jakub hledal v archivu nějaká lejstra s pozemky, když na něho vypadl spis o nezvěstném mladíkovi, který odešel do lesa hledat čarodějnici a už se nevrátil. Jakub samozřejmě slyšel o těch příbězích, ale desítky let tam nikdo nešel, a tak to mladíci brali jen jako pověsti.

Na lejstra o pozemcích zapomněl a začal hledat další záznamy o zmizelých chlapcích. Chtěl se dozvědět, kdy to všechno začalo a odkud se tady ta čarodějnice vlastně vzala. Někdo se o tom musel před lety zmínit, ne?
...
Dny přecházely v týdny a měsíce. Jakub stále seděl v archívu a nacházel další a další případy pohřešovaných mladíků, jako by to snad ani nemělo skončit. Dávno ho už nepoháněla počáteční zvědavost, ale spíše posedlost. Sotva stačil něco pojíst a už dlouho se pořádně nevyspal. Vždy si jen zdříml na židli a hledal zase dál. Toho pohledného mladíka již příliš nepřipomínal, měl načernalé kruhy pod očima, byl pohublý a hlavně špinavý, protože se nemyl.
Jeho otec, starý kronikář, na Jakuba hleděl smutně. Nevěděl si s ním rady, a tak mu alespoň nosil jídlo, jinak by už dávno zemřel na vyčerpání. Po některých věcech je lepší nepátrat, ale jeho syn si nedal nic vysvětlit.
.
Po necelých čtyřech měsících prohrabování spisů a rukopisů konečně Jakub našel, co hledal, a to první případ napadení v lese.
Asi před pěti sty lety se z lesa vypotácel dřevorubec Vojtěch, byl pobodaný na hrudi a mumlal něco o krásné čarodějce s havranem na rameni. Po pár dnech zemřel na svá zranění, ale před smrtí ještě namaloval portrét té čarodějky. Zbyla po něm žena a syn, který se stal místním kronikáře. Do lesa se nikdo už neodvážil, a tak zaznamenával odvážlivce, kteří se už nevrátili.
Jakub koukal na ten portrét čarodějky, byla skutečně nádherná, ale zároveň z ní vyzařoval i děs. Prošel si záznam ještě jednou. Proč mu to otec neřekl? Vojtěch byl jejich předek, od jeho smrti se rodina vydala kronikářskou cestou.
Napsal otci vzkaz, že šel do lesa najít pravdu. Les ho náhle vábil a Jakub už nedokázal odolávat, chtěl do něho vejít a najít krásnou čarodějku. Ponocný právě oznamoval půlnoc, když Jakub vešel do hustého lesa.
.
Les byl opravdu hustý a Jakub už po pár krocích litoval, že si nevzal sebou žádné světlo, protože tady byla tma jak v pytli. Skrz větve sem nepronikalo žádné měsíční světlo, a tak se potácel od stromu ke stromu. Zakopával o kořeny, větve ho šlehaly do obličeje, až na rtech cítil pachuť své krve. Měl velký strach, protože kolem něco obcházelo, slyšel praskat suché větve a křoviska.
Upadl a na zemi sebral nějakou větev. Byla to chabá zbraň, ale snad ho ochrání. Zahoukala sova a Jakub uslyšel vrčení, pak na zátylku ucítil teplý dech. Vyděšeně se ohnal větví, ale žádná rána se neozvala. Najednou ho něco klovlo do ramene, nebo se alespoň domníval, že šlo o ptáka. Rána ho pálila a cítil, jak mu po kůži stéká pramínek krve.
"Morline, takhle se k hostům přece nechováme," řekl ženský hlas a zachichotal se. "Pojď za mnou, chlapče."
"Ale já nic nevidím," podotkl Jakub.
"Podívej se pořádně. Támhle je vidět oheň z paseky, kde bydlím."
Jakub se rozhlédl na všechny strany a skutečně mezi stromy spatřil světlo od plápolajícího ohně. Nechápal, jak to mohl přehlédnout. Následoval postavu, až se před ním rozprostřela paseka, nad kterou zlověstně svítil měsíc. Stála tam polorozpadlá chatrč a uprostřed bylo ohniště.
Žena se otočila k němu a na rameno se jí posadil havran. Sejmula si kápi a Jakub zalapal po dechu. Byla nádherná a vypadala pořád stejně. Nebylo pochyb, že tohle je čarodějka z lesa. Jak na ní zíral, tak popošel blíže k ohni a ona si ho konečně mohla prohlédnout.
"Ty ses vrátil?" podivila se čarodějka.
"Co? Já tu ještě nebyl," řekl Jakub a přemýšlel, jestli jí z té samoty náhodou nešplouchá na maják.
"Kdysi, v jiném životě. Vím, že nejsi on, ale vypadáš stejně, jen jsi o trošku mladší," pronesla zasněně a dívala se do ohně.
"O kom to mluvíte?"
"Ach, Vojtěch, má první láska," povzdechla si.
"Ta první oběť. Ale on se vrátil do vesnice," konečně to Jakubovi trochu docházelo. Ta čarodějnice je asi šílená.
"Opustil mě, i když jsem ho milovala! Chtěla jsem jen, aby mi věnoval svou lásku!" vykřikla zlostně a pohlédla na Jakuba.
"Zemřel na vážná zranění, dámo," řekl Jakub a veškeré okouzlení bylo pryč. Byla divná a ten havran na jejím rameni vypadal vážně děsivě.
"Chtěla jsem, aby se mnou zůstal, ale on mi nechtěl dát své srdce. Nemohla jsem ho nechat jen tak jít."
"A tak jste ho zabila?!" divil se Jakub a uvažoval, jestli by neměl vzít nohy na ramena.
"On jediný mi nedal své srdce a opustil mě. Ti ostatní tu však se mnou zůstali napořád. Jejich láska je má," řekla sladce.
"Ostatní? Ti mladíci, co odešli do lesa a už se nevrátili."
"Byli mladí a plní síly. Dali mi svou lásku a zůstali," šeptala čarodějka zasněně, ale Jakub na ní zíral docela vyděšeně.
"Zabila jste je?!" vykřikl a oháněl se tou větví, co stále držel v ruce.
"Jedině tak se mnou mohli zůstat navždy."
"Proboha! Držte se ode mě dál, ženská jedna bláznivá!" vykřikl a byl připraven jí praštit tou větví.
"To jsou mi způsoby. Mohl bys to položit, patřilo to mé lásce," řekla mile.
Jakub konečně pohlédl na tu větev, co držel v ruce, jenže to nebyla větev, ale stehenní kost. Zařval a pustil ji na zem. Havran zakrákal a čarodějnice se zasmála.
"Všichni jsou mrtví. Zabila jste je," mumlal Jakub.
"Jejich láska je tu se mnou."
"Vždyť se jejich kosti válejí po celém lese!"
"Těla mi jsou k ničemu. Chci jen jejich lásku a ta je ukryta v jejich srdci," řekla a sundala závěs, který zakrýval polici na zdi chatrče. Jakub zavrávoral a začal zvracet. Spatřil totiž spoustu sklenic, v kterých byla naložená srdce. Dokonce se zdálo, jako by ještě tloukla.
Jakub vykřikl a dal se na útěk. Věděl, že v temném lese nemá šanci, ale přece neskončí stejně jako ostatní, naložený ve sklenici jako okurky.
"Morline," křikla čarodějnice a havran vletěl mezi stromy.
Náhle Jakub pocítil ostrou bolest zezadu hlavy, že by ho něco zasáhlo? V tom se mu havraní drápy zaryly do ramen a pták ho dál kloval do hlavy, až krev stříkala kolem.
Jakub se skácel k zemi a pták ho pustil. Cítil se slabý a ztrácel vědomí. To poslední, co vnímal, byla krásná čarodějka s havranem na rameni a nožem v ruce. "Vojtěch mi utekl, ale tvoje srdce bude stejně dobré jako jeho," šeptala s úsměvem na tváři, když se k němu přibližovala.
...
Ráno našel kronikář vzkaz od Jakuba a jen se smutně podíval k lesu, stěží potlačoval slzy. V dálce zlověstně zakrákal havran.
"Měl jsem to Jakubovi říct. Byl tak podobný Vojtěchovi, u kterého to všechno začalo. Nevěděl jsem však jak," povzdechl si smutně. Věděl, že se jeho syn už nikdy nevrátí. Čarodějka s havranem na rameni dostala další oběť.
.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haimi Haimi | Web | 3. května 2012 v 16:17 | Reagovat

To je hodně dobré a hlavně je to originální :). Začetla jsem se tak, že jsem pomalu ani nedýchala.

2 Moniska Moniska | Web | 5. května 2012 v 19:16 | Reagovat

Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Jakub měl neskutečnou odvahu nejen proto, že šel do toho lesa ale také pro to, co čarodějnici řekl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama