"Pokud se musíš ptát, nic se nedozvíš.

Pokud víš kde, stačí se zeptat."


Vydala jsem se na Jiný prostor...



Služba v pekle - 4. kapitola

24. března 2012 v 12:00 | Zdenina |  Služba v pekle
4. kapitola
Dny v pekle ubíhaly a rychle přecházely v týdny, a ty pak v měsíce. Karolína sloužila v pekle již přes půl roku, zvykla si na všudypřítomné čerty, kteří si oblíbili její kuchařské umění a zároveň si užívali její přítomnosti. Karolína brzy poznala, že čerti se od lidí zas tak moc neodlišují, také mají své dny, kdy se jim daří a někdy jindy mají náladu pod psa. Samozřejmě záleží na povahách, někteří jsou příjemní a vcelku i milí, jiní jsou starý bručouni.
Čerti si zvykli, že je Karolína v kuchyni a ráda je vyslechne, takže se jí svěřovali se svými problémy a ona se jim třeba i snažila pomoci. Starší čerti jí rádi vyprávěli příhody a historky ze svých životů, ona je ráda poslouchala. Všichni poznali, že Karolína je milá a přátelská, a tak se v jídelně střídali a užívali si její společnosti. Někteří čerti jí dokonce nosili i nějaké přísady do kuchyně a těšili se, co z toho uvaří. Karolína by nikdy neuvěřila, že by jí mohlo být v pekle tak příjemně. Na to, že ještě před pár měsíci byla princezna, si skoro už ani nevzpomněla.


Hubert za ní chodil hodně často, skoro každý den a dlouze si spolu povídali. Vyprávěl jí o svém životě čerta, dokonce i o svých hříchách a ona mu nalhávala svůj vymyšlený život na statku. Ráda by mu řekla pravdu o tom, kdo je, ale už bylo pozdě vyjít s pravdou ven. Kdyby mu to řekla hned na počátku, bylo by to jiné, ale nyní se do těch lží už tak zapletla, že nevěděla, jak z nich ven.
Občas jí Hubert přinesl nějakou drobnost, třeba nějakou květinku nebo stuhy do vlasů. Karolína z toho měla radost a hned si stuhy uvázala na copy. Měla ho ráda, ale dělilo je příliš lží.
...
Karolína vyběhla za Hubertem a Lojzou s buchtami, které jim zabalila na cestu. Jdou na svět pro tři hříšné duše, a tak se s nimi přišla rozloučit. Oba jí poděkovali za buchty a Lojza jí objal.
"No tak, Lojzo, loučíš se, jako kdyby ses už neměl vrátit," řekla Karolína s úsměvem na tváři a Lojza jí pustil.
"To nemusíš mít obavy, vrátíme se a to docela brzy. Ale nějak jsem si už zvyknul na tvoji přítomnost. Jsi hodná holka," vysoukal ze sebe Lojza a ustoupil stranou.
Hubert jí neobjal, jen se s ní rozloučil a choval se dosti prkenně. Karolína to však chápala, Hubert nechtěl dát před ostatními čerty najevo, že ji má rád, a tak se občas choval divně.
...
Lucifer stál na svém balkoně a rozhlížel se, jestli se nějaký čert nefláká. Jak se rozhlížel, tak pohledem zavítal až bráně, kde zrovna odcházel Hubert s Lojzou a samozřejmě si všiml dívky, kterou Lojza obejmul. Přátelsky se s nimi bavila, jako by byla jednou z nich. I v těch svých ošuntěných šatech byla vidět její křehká postava a s těmi copy s mašlemi vypadala naprosto rozkošně. Chvíli ji jen tak pozoroval a kochal se její krásou.
"Co je to za dívku?" zeptal se Lucifer a nespouštěl s dívky oči.
"Kterou myslíte, pane?" vyhrkl ze sebe Šklebak.
"My snad máme v pekle víc pěkných dívek? Mám na mysli tamtu, jak se baví s Lojzou," upřesnil podrážděně a ukázal na ni.
"To je přece kuchařka Karolína, pane," řekl Šklebak, když se podíval směrem, kam Lucifer ukazoval.
"Co? Ta divoženka? Nikdy bych nevěřil, že může být tak hezká. A jak jí ta služba v kuchyni jde?" podivoval se Lucifer a nevěřícně ji pozoroval.
"Výborně, pane. Někdy si tam dojdu pro něco k jídlu, vaří úžasně," rozplýval se Šklebak nad Karolínou.
"Cože? A co já? Jestli vaří tak výborně, tak ať mi dnešní oběd přinese," rozkázal Lucifer a sedl si do křesla. Karolína už totiž mezitím odešla zpět do kuchyně, tak na ní neviděl.
"Jistě, pane, vyřídím jí to," řekl Šklebak, uklonil se a zmizel za dveřmi do předpokoje.
...
Nadešel čas oběda, většina čertů se už shromáždila v jídelně a netrpělivě čekali na jídlo. Karolína vyšla z kuchyně a připravila se na výdej obědů. Čerti se srovnali do fronty a jednotlivě si chodili pro jídlo. Nikdo nepředbíhal a chovali se slušně, předčasem jim totiž Karolína vynadala a nedala jim jídlo, od té doby se v jídelně všichni čerti chovají spořádaně a hlavně neplivou po podlaze.
Do jídelny vešel Šklebak a zamířil ke Karolíně, ve frontě to jen zahučelo. Čertům se nelíbilo, že je předbíhá.
"Zdravím Šklebaku, jdeš si pro jídlo? Tak chvilku počkej," řekla Karolína přátelsky a nalévala dalšímu čertovi polévku.
"Dneska ne. Lucifer tě viděl ráno u brány s Lojzou a chce, abys mu přinesla oběd," řekl Šklebak trochu panovačně.
"Co? On přece nikdy ode mě nejí! A stejně nemám čas. Sám vidíš, kolik je tady ještě čertů!" odsekla mu podrážděně a ukázala na frontu.
"Ty snad odmítáš splnit Luciferův rozkaz?" vykřikl nevěřícně Šklebak a čerti na ní udiveně koukali.
"Nevím, proč bych měla plnit jeho rozkazy? Já mám v kuchyni vařit pro čerty a ne dělat Luciferovi služku," řekla hodně naštvaně. "Jestli chce Lucifer jídlo, tak ať zvedne zadek a dojde si pro něj!" dodala rozzlobeně.
"Cože?!" vykulil Šklebak oči a zůstal na ní koukat. V jídelně to mezi čerty znovu zašumělo.
"Dobře, tak mu to odnes. Já nemám čas, abych tady běhala," vyhrkla ze sebe a naplnila další talíř.
"Tak dobrá, já mu to odnesu," řekl netrpělivě Šklebak a Karolína mu za okamžik podala tác s obědem pro Lucifera. Šklebak poděkoval a uháněl za svým pánem, který již očekával oběd.
...
Šklebak zaklepal na dveře, Lucifer ho pozval dál a on položil tác na stůl. V tom se zpoza závěsu objevil Lucifer a udiveně koukal na Šklebaka.
"Tady máte oběd, pane," vyhrkl ze sebe Šklebak a divil se, proč ho Lucifer tak pozoruje.
"Jak se dívám, tak se dívám a ty rozhodně nevypadáš jako kuchařka? Neměla náhodou ten oběd přinést Karolína?" řekl podrážděně Lucifer.
"No, to měla, pane. Ale ona nemá čas," snažil se koktavě vysvětlovat Šklebak.
"Cože?!" zařval na něho Lucifer a vrhl se na nechápajícího sluhu. Chytil ho pod krkem a prohodil předpokojem. Šklebak tvrdě dopadl na hřbet a zakňučel bolestí, jenže to Luciferovi ještě nestačilo. Nakopnul vstávajícího Šklebaka, ten se jen zachvěl bolestí a ztratil rovnováhu. Čert se skutálel po schodech a s žuchnutím dopadl na zem. Zůstal tam ležet, celé tělo ho bolelo a hlavně měl pořádně natlučený hřbet.
Z jídelny vyběhla vyděšená Karolína. Slyšela jen rány, křik a skučení, proto hned všeho nechala a běžela se podívat, co se děje.
Sklonila se ke Šklebakovi a zjišťovala, zda nemá nic zlomeného. Nasupeně se podívala vzhůru a dala se do běhu, brala schody po dvou a hned byla nahoře v předpokoji. Dveře k Luciferovi byly zavřené, a tak je vší silou rozkopla.
Lucifer na ní zůstal koukat a v duchu se sám sebe ptal, kde se v ní zvalo tolik síly, je přece tak křehká.
"Jak si dovoluješ, se takhle chovat ke Šklebakovi? Slouží ti a děla pro tebe všechno a ty ho za to skopneš ze schodů?!" vykřikla Karolína.
"Jak to se mnou mluvíš?! Zapomínáš, kde je tvoje místo! Máš mě poslouchat! Jsi jen služka!!" Řval na ní Lucifer jako šílený.
Karolína měla sto chutí mu říct pravdu, ale naštěstí se včas zarazila a snažila se uklidnit.
"Tak co tedy po mně chceš?" pronesla klidným hlasem, ale v duchu ještě stále zuřila.
"Budeš vařit nejen pro čerty, ale i pro mě a vždy mi jídlo doneseš sem. Proč by si tvojí přítomnost měli užívat jen čerti?" řekl Lucifer ještě dost hlasitě.
"Dobrá tedy, jak chcete, pane. Oběd tady již máte a večeři přinesu," křikla Karolína a odešla od Lucifera. Scházela ze schodů a v duchu začínala litovat, že jí kdy napadlo se ukrýt v pekle. Co když Lucifer zjistí, kdo ve skutečnosti je? Ale jak by to mohl zjistit? Snažila se uklidnit.
Vešla do jídelny a čerti si ji zvědavě prohlíželi. Tohle si k Luciferovi ještě nikdy nikdo nedovolil, ale nijak ji nepotrestal, takže asi pro ni má slabost.
...
Karolína celé odpoledne soptila a všem čertům jen odsekávala a byla nepříjemná jako stará fúrie. V jednu chvíli se zamkla ve své komůrce a plakala na posteli. V hlavě jí poletovaly vzpomínky i myšlenky. Co když jí Lucifer pozná? I když to už by jí přece poznal, ale neměla by nic pokoušet. Nechce se s ním stýkat! Jenže nemá na vybranou, pokud nechce vzbudit podezření. Už teď se chová neopatrně, služky by měly být pokorné a poslouchat a ne se vztekat. Musí se začít ovládat a dávat si pozor.
Ozvalo se zaklepání a ona div že nenadskočila. Dívala se ke dveřím trochu vyděšeně, dokud se neozval Hubert. To si oddechla, vstala a odemkla mu. Až příliš pozdě si uvědomila, jak vypadá.
"Co se děje? Ty jsi brečela?" ptal se udiveně Hubert a díval se na ni starostlivě.
Karolína si utřela slzy z tváře a cítila se provinile. Jak ráda by mu všechno vysvětlila. Jenže jednou začala lhát a nyní se z těch lží nedokáže vymotat.
"No tak, Karolíno, zachovala ses dobře. Lucifer je často vznětlivý a nás čertů se ještě nikdo nezastal. Jsme ti za to vděčni, ale měla bys být opatrnější, Luciferův hněv se snadno může otočit proti tobě," řekl Hubert a nejistě si popošlápl.
"Já vím, zachovala jsem se pošetile, už si budu dávat pozor. Jen mě rozhořčilo, jak se choval ke Šklebakovi. On mu slouží a Lucifer si o něj utírá boty. To je nespravedlivé!" vykřikla Karolína.
"Jenže takhle to chodí všude, nejen v Pekle, ale i ve světě lidí. Někdo vládne, jiný zase slouží. Šlechta se k poddaným chová hrozně a nejhorší jsou princezny. Jsou namyšlené, rozmazlené a zahrávají si s osudy jiných," pravil hořce Hubert.
Karolína se zarazila v pohybu a zůstala na něho koukat. Ona taková nikdy nebyla. Dokud žila její matka, tak byla šťastná, ale rozmazlená nebyla. Království Lanacer jí bylo domovem a její otec, král Eduard vládl moudře a spravedlivě. Vše se změnilo po matčině smrti. Nyní je Karolína v pekle jako služka.
Tolik by si přála říct Hubertovi pravdu, ale nemohla. Pykot byl příliš blízko a obyčejný čert by ji neochránil, taky proč by to vůbec měl dělat.
"Co se děje?" zeptal se Hubert a vytrhl Karolínu ze zamyšlení. Vzhlédla k němu a zrak rychle sklopila. Co mu má říct?
"Ty sis vzpomněla na ten statek? Choval se tam k tobě někdo špatně?" vyptával se Hubert.
Karolíně chvilku trvalo, než jí došlo, o jakém statku Hubert mluví. Usmála se na něho. "Ne, nebylo to tam tak zlé."
"Skutečně? A proč jsi utekla? Nezdáš se mi jako někdo, kdo kvůli každé hlouposti vezme do zaječích."
"Je to složité, Huberte. Všechno je složitější. Neměla jsem sem vůbec chodit," přemýšlela nahlas.
"To neříkej. Jsem rád, že jsi tady," zašeptal a přistoupil k ní blíže. Vlastně konečně udělal nějaký pohyb. Ona k němu vzhlédla a jejich pohledy se střetly. Ten jeho vyprávěl o něžných citech, co k ní cítí, i když si to nechce přiznat; ten její byl plný bolesti. Pohladila ho zašpiněné tváři a on se usmál. Její dotyk mu byl příjemný, ale věděl, kde je jeho místo, proto se od ní odtáhl.
V tom do komůrky nakoukl Šklebak. "Karolíno, chtěl bych...," zarazil se uprostřed věty a díval se na ty dva. Hubert využil vyrušení a odešel z komůrky.
Karolína se podívala na Šklebaka a řekla: "Cos to říkal? Nějak jsem tě nevnímala."
"Jen jsem ti přišel poděkovat za to, jak ses mě zastala," vykoktal Šklebak a chtěl odejít, ale ve dveřích se zarazil a otočil se zpátky k ní. "A varovat. Nevím, ale zdá se mi, že se Luciferovi líbíš. Jen nevím, co to znamená," řekl starostlivě.
"Děkuji, budu si dávat pozor," odpověděla mu a usmála se na něho. Šklebak se také usmál, i když to více připomínalo škleb než úsměv a odešel.
...
Karolína udělala v kuchyni večeři, byla srčí sekaná s ořechy a omáčkou. Připravila večeře pro čerty, kteří si je hned šli rozebrat, aby každý měl jen jeden talíř a Karolína dokončila tác s Luciferovou večeří. Nakonec dorazil i Hubert, ale ani se na ni nepodíval.
Tak vzala tác a vyšla schody, nahoře už na ni čekal Šklebak a hned jí zavedl do pokoje, kde Lucifer seděl u stolu a poťukával prstem. Pokynul Šklebakovi, aby odešel, ten uposlechl a zavřel za sebou dveře.
Karolína šla s tácem ke stolu, Lucifer jí přitom pozoroval a jezdil pohledem po jejím těle. Bylo jí to nepříjemně a tak, když odložila tác před vládce pekla, chtěla hned odejít. Lucifer jí však chytil za ruku a Karolína se po něm ohlédla, ale jeho pohled se nezdál špatný.
"Posaď se ke mně, Karolíno," řekl Lucifer mile a ukázal na nedaleké křeslo.
"Já raději postojím," odsekla Karolína.
"Dobře, jak si přeješ. Slyšel jsem, že jsi brečela...," začal potichu, ale zarazil se, když si všiml jejího vyděšeného výrazu.
"Od Huberta?" vysoukala ze sebe Karolína a už přemýšlela, co všechno mu Hubert asi řekl.
Lucifer si jí znovu a ještě s větším zájmem prohlédl. Karolína téměř cítila, jeho pohled klouzající po těle.
"Vy jste se s Hubertem sblížili? Je mezi vámi něco?" zeptal se a vyskočil na nohy, přitáhl si jí blíž. Stáli od sebe sotva pár centimetrů. Hned jak se jejich pohled střetl, tak Karolína sklopila zrak. Nechtěla se mu dívat do očí, měla pocit, jako by jí viděl až na dno duše. Co když zahlédne něco z její minulosti?
"Karolíno, spíš s ním?!" vykřikl a zatřepal s ní tak prudce, až se lekla a podlomily se jí kolena. Svezla se k zemi a to jí už úplně probralo ze zamyšlení.
"Ne, nespím," vyhrkla, ale on si k ní přidřepl a opět jí hrubě chytil za ruce.
"Pusť, to bolí!" vykřikla, ale on jí držel ještě pevněji.
"Nelži mi!" křikl na Karolínu.
"Já nelžu. Hubert se ke mně choval mile, je to kamarád, stejně jako Lojza," snažila se vysvětlovat a zároveň i vstát.
"Aha, promiň," řekl náhle a vytáhl jí na nohy. Chtěla odejít, ale zarazila se, pak se otočila zpátky k němu.
"O co ti jde?" řekla naštvaně, ale byla také zvědavá.
"O nic. Jen si připadám sám. Závidím čertům tvojí přítomnost," šeptl smutně a Karolíně ho bylo najednou líto.
"Mohu tady po obědě chvilku zůstat," řekla příliš rychle a pak už bylo pozdě, aby to vzala zpět.
"To by bylo skvělé," poznamenal a celý se rozzářil. Karolína jen přikývla a odešla pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama