"Pokud se musíš ptát, nic se nedozvíš.

Pokud víš kde, stačí se zeptat."


Vydala jsem se na Jiný prostor...



Služba v pekle - 1. kapitola

14. února 2012 v 12:12 | Zdenina |  Služba v pekle
1. kapitola
Dívka v dlouhých bílých šatech utíkala lesem, byla na cestě už dva dny a síly jí již docházely. Větve stromů jí tahaly za vlasy, které se do nich věčně zaplétaly. Dívka musela každou chvilku zastavit a vymotat si své dlouhé vlasy hnědé barvy z větví.
Zrovna teď už docela naštvaně trhla pramenem vlasů, větvička se ulomila a zůstala viset ze zacuchaných vlasů. Dívka si povzdechla a pomalu se rozhlédla kolem sebe. Před ní se tyčily vysoké skály a ona si všimla, že je tam nějaká jeskyně. Nevypadala zrovna vábně, ale široko daleko byl jen hustý let, ve kterém mohlo žít cokoliv. Také se začínalo stmívat a ona nechtěla být po tmě bez střechy nad hlavou, proto se tedy vydala k jeskyni.

Cesta nebyla tak snadná, jak se na první pohled zdálo. Všude byly velká kameny, které se jí zařezávaly do dlaní, o jeden se ošklivě řízla. Naštěstí to moc nekrvácelo, a když vylezla až před jeskyni, tak si utrhla kus šatů a zavázala si ránu na ruce. Při tom zjistila, že z jejích šatů jsou jen cáry od bláta a trávy.
Vešla pomalu do jeskyně a rozhlédla se. Stěny byly holé a samotná jeskyně nebyla moc velká. Bylo jí chladno, a tak si nasbírala pár větviček a suchou trávu, z toho si připravila hromádku na ohýnek, ale pak si uvědomila, že až doposud nikdy neopustila zámek, ve kterém se narodila a vyrostla. Nikdo jí nedal pokyny, jak přežít v divočině, takže neumí ani rozkřesat oheň. Chtělo se jí brečet a litovala, že nezůstala v té stodole, kde přečkala minulou noc. Jenže ta stodola byla v království Lanacar a ona z něho musela pryč, proto pokračovala dál až do sousedního království Katar. Bylo sice hodně malé, ale doufala, že se v něm skryje a Pykot jí nenajde.
...
Nyní seděla v potemnělé jeskyni, měla poraněnou ruku, byla jí zima a v břiše jí už pořádně kručelo. Život na útěku není žádný med, o tom se už přesvědčila, ale ani to jí nepřimělo se vrátit zpátky.
"No co, za pokus nic nedám," řekla si pro sebe. Vzala dva kameny a zkoušela vykřesat jiskru k zapálení trávy, ale nakonec to vzdala a naštvaně mrštila kameny ven z jeskyně.
"Au!" ozvalo se náhle z venku.
"Kdo si dovoluje po nás házet kameny?!" řekl druhý neznámý.
"Vylez, ty pošetilý červe!" zaburácel ten první hlas.
Dívka se přesunula až dozadu ke stěně a přikrčila se. Bála se a vyděšeně se dívala ke vchodu jeskyně. Tam se objevily dvě postavy, jedna byla vysoká a druhá menší.
"Ukaž se, zbabělče!" zakřičel do jeskyně ten menší a vešel dovnitř.
Dívka mžourala v šeru, a pak ho uviděla. Měl ošklivý obličej s velikým nosem, vlasy krátké a kudrnaté a v nich malé rohy. Vyděšeně vytřeštila oči, když si uvědomila, co vidí, omdlela.
Neznámý došel až dozadu do jeskyně a uviděl na zemi ležet špinavou dívku v roztrhaných šatech.
"Huberte, ten opovážlivý útočník je nějaká dívka. Pojď se sem podívat," řekl.
"Jo, už jdu," zaznělo od vchodu.
Hubert přišel až k dívce a taky se na ní chvilku díval. Byla celá špinavá a zacuchaná, vypadala jako nějaká lesní divoženka, přesto její pach říkal, že se jedná o lidskou dívku.
"Lojzo, co myslíš, co je zač?" zeptal se Hubert.
"Jak to mám asi vědět?" poznamenal Lojza a přešel k hromádce větví. "Ale myslím si, že jí byla zima a snažila si rozdělat ohýnek," dodal o chvilku déle.
"Tak zatopíme, ne?" řekl Hubert a už se cpal k hromádce větviček.
"Počkej! Měli bysme se vrátit, starej nám dá!" vyhrkl Lojza.
"Ale prosím tě, počkáme až do rána a alespoň se ohřejeme," odpověděl mu Hubert. Trochu přeskládal větvičky na hromádce, a pak na ni plivl. Větvičky hned zapraskaly a už zaplápolat ohýnek.
"Jo, je prima být čert," podotkl Hubert a chtěl si sednout k ohni, když se zarazil. "Musí jí být zima," poznamenal a sundal si kabát, pak ho přehodil přes neznámou dívku. Lojza jen zakroutil očima a něco zamumlal. Oba si pak přisedli k ohni a trochu podřimovali.
...
Dívka pomalu otevře oči, cítí se unavená, ale bylo jí teplo. To jí udivilo. Rozhlédla se, jeskyně byla ozářená od ohně. Chvilku přemýšlela, kdo rozdělal oheň, pak si však vzpomínal na dva neznámé a rozhlédla se ještě jednou. Hledala je, ale nikoho neviděla.
Opatrně vstala a až nyní si uvědomila, že má přes sebe přehozený nějaký smradlavý a špinavý kabát, ale hřál, a to bylo hlavní. Nyní si už nemůže vybírat, tak si ten škaredý kabát oblékla. Byl jí o hodně delší, takže ho courala po zemi. Jeho majitel musí být asi hodně vysoký.
Chtěla jít blíže k ohni, když si všimla, že ten malý, který jí předtím tolik vyděsil, spí za kamenem. Pomalu obešla kámen, aby si ho lépe prohlédla. Krasavec to nebyl a ten velký noc mu na kráse rozhodně nepřidá.
Nakláněla se nad ním a zkoumala rohy na hlavě, když jí obtočily dvě ruce a ona zajíkla. Lojza se vzbudil a vyskočil na nohy.
"Kdo pak jsi, divoženko?" zeptal se Hubert a pustil jí.
Ona klopýtla a vyděšeně se přitiskla ke stěně jeskyně a prohlížela si ho. Byl vysoký a taky hezčí než ten druhý. Pak si všimla něčeho dlouhého, co mu viselo vedle nohy. Byl to ocas. Vyděšeně vypískla a už chtěla utíkat, ale Lojza jí chytil a přirazil zpátky ke stěně.
"Opatrně!" okřikl ho Hubert.
"A co s ní uděláme?" zeptal se podrážděně Lojza.
"No co, upečeme a sníme, ne?" řekl Hubert a dívka při tom vykulila oči. Lojza se začal smát, ale Hubert ho okřikl a podíval se na dívku. "Pojď si sednout k ohni," řekl jí, ale ona se ještě více přitiskla ke stěně, jako by ji mohla nějak ochránit.
Hubert si povzdychl, přistoupil k ní blíž a z ničeho nic jí vzal do náručí. Byla drobounká a tak to bylo snadné. Odnesl jí k ohni, kde jí opatrně posadil.
Chtěla vyskočit, ale on jí rozkázal: "Seď!" A tak tedy zůstala sedět.
"Máš hlad?" zeptal se o chvilku později Hubert. Ona jen přikývla a on se podíval na Lojzu.
"No jo, už jdu." řekl Lojza otráveně a vyšel ven z jeskyně.
...
"Jak se jmenuješ, divoženko? Já jsem Hubert," řekl přátelsky a pousmál se na ni.
"Jmenuji se Karolína," špitla tiše dívka.
"Karolína, to je hezké jméno. A co tady děláš, takhle sama v lese?" divil se Hubert.
Karolína mlčela a dívala se do plápolajícího ohně. Přemýšlela, jestli mu může věřit, ale pak se rozhodla, že raději bude lhát.
"Byla jsem služka na jednom statku," řekla.
"A utekla jsi," doplnil Hubert.
"Proč si myslíš, že jsem utekla?" podivila se Karolína.
"Tak se na sebe podívej! Vypadáš jako nějaká divoženka z lesa, i když si myslím, že pod tou špínou se ukrývá hezká tvářička," řekl Hubert.
Ona se na něho jen koukla a opět se zadívala do ohně. Plameny jako by jí uklidňovaly.
"A ty jsi… čert?" zeptala se po chvilce opatrně.
Hubert se zasmál a vyskočil na nohy. "A to jsi poznala podle čeho? Podle rohů nebo podle ocasu?" vyprskl smíchy.
"Promiň, nechtěla jsem tě urazit," omlouvala se Karolína.
"To je v pořádku, neomlouvej se. Jsme čerti a sloužíme Luciferovi, vládci pekla. Tak to prostě je," řekl a posadil se vedle ní.
"Luciferovi? Já myslela, že vládce pekla je Pykot?" podivila se.
"Ne," vyhrkl Hubert a uchechtl se. "Abych ti to vysvětlil, peklo je velmi rozlehlé a je jasné, že mu nemůže vládnout jen jedna osoba. Je to jako u lidí, taky máte více království."
"Takže Pykot vládne jen části pekla a tady vládne Lucifer. Rozumím tomu dobře?" vyzvídala Karolína.
"Jo, jo, přesně tak." dodal Hubert.
"Doufám, že ta holka toho moc nesní!" řekl Lojza, který se právě vrátil z lesa a přinesl dva králíky. Karolína sebou trhla a Hubert si ho změřil pohledem.
"Myslím, že ona má větší hlad než my," řekl Hubert.
"To je sice možný, ale já mám taky hlad. Jestli si chceš hrát na jejího ochránce, tak se s ní klidně rozděl, ale já jí nic dávat nebudu, a i kvůli tomu, že po mě mrskla tím šutrem," pronesl nevrle Lojza.
"Za to se vám moc omlouvám, nechtěla jsem to po vás hodit," omluvila se mu Karolína.
"Chápu, ani nevypadáš na někoho, kdo po všech hází kameny," řekl Lojza, byl trochu nesvůj. "A kdo vlastně jsi?" dodal po chvíli.
"Jsem Karolína," řekla.
"Je služka na útěku a to je Lojza," přerušil jí Hubert.
"Služka? A umí vařit?" pronesl zamyšleně Lojza.
"Proč?" divil se Hubert, a pak mu to došlo. "Na to zapomeň, ona s námi nemůže!"
"O čem to mluvíte, pánové?" podivila se Karolína.
Oba se po ní podívali a pořádně si ji znovu prohlédli od hlavy k patě, ale Hubert zavrtěl hlavou. "Ale o ničem. Měli bysme se najíst," řekl a ukončil tím debatu.
Lojza upekl králíky a jednoho si rovnou nechal, druhého podal Hubertovi. Ten ho natrhal a dal Karolíně kousek masa. Ta byla tak hladová, že ho hned snědla jako nic. Hubert se tomu jen zasmál a dal jí další kousek, nakonec Karolína spořádala skoro celého králíka.
Pak se všichni tři uložili ke spánku. Do svítání zbývalo ještě pár hodin, tak proč je nestrávit odpočinkem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Moniska Moniska | Web | 15. února 2012 v 20:18 | Reagovat

Ta úprava se mi líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama