Santa

7. ledna 2012 v 15:00 | Zdenina |  Příběhy
V říjnu jsem se přihlásila do Literární soutěže (2. ročník), kterou pořádá Sussanah. Ve třetím kole šlo o to, vymyslet něco na téma "Vánoční příběh", minimálně na 2 strany, já napsala na tři a kousek. Přiznám se, že jsem z počátku netušila, co vymyslet, ale nakonec vznikla povídka Santa.
Hodnocení bude od poroty, ale také anketa - hlasovat můžete ZDE
Pokud se vám má povídka Santa líbila, tak pro ni hlasujte.
Děkuji,
Zdenina, alias Temný snílek

................
Jana se probudila ve svém pokoji, zvedla se na posteli a poslouchala. Něco jí totiž vyrušilo ze spánku, ale ona nevěděla co. Možná výkřik nebo rána, ale nyní byla opět ticho, možná až příliš velké. Opatrně vylezla zpod peřiny a uhladila si noční košilku. Janě je sice třináct, ale na svůj věk je až příliš vyspělá. Prsa se jí již výrazně rýsují, má štíhlou, pěkně zaoblenou postavu, takže u kluků vzbuzuje zájem, ale sama ještě s klukem nic neměla. Měla na sobě noční košilku bez rukávů, jen na ramínka a sahala jí ke kolenům.
Došla ke dveřím a opatrně je otevřela, nakoukla do temné chodby, kde byl jen malý proužek světla z obýváku. Náhle uslyšela těžké kroky, celá strnula a poslouchala. Někdo chodil v obýváku, kde poblikával stromeček. Že by Santa Clause? Ale to je přece blbost, hned tento nápad zavrhla.
Opatrně nakračovala chodbou, kde byly dlaždice, takže Jana brzy litovala, že si nevzala pantofle, protože jí hrozně zábly nohy. Přesto se rozhodla zjistit, co se děje v obýváku a tak šla dál. Náhle šlápla do něčeho lepkavého, až jí na tom málem podklouzla noha, ale podařilo se jí udržet rovnováhu. Chvíli stála v potemnělé chodbě a přemýšlela, co to asi je. Že by se mladší bráška zase počůral? Oklepala se odporem, to bylo nechutný.
Konečně nakoukla štěrbinou ve dveřích do obýváku a strnula. U vánočního stromku postával chlap jako hora v červeno-bílém obleku, vypadal jako Santa Claus, jen neměl čapku a rozhodně nebyl tak vypasený jako Santové obvykle bývají. Tenhle byl vysoký a pod volnějším oblečením bylo vidět, že je vysportovaný a má svaly jako kulturista. Viděla ho jen zezadu, ale na první pohled vzbuzoval strach. Možná to bylo těmi dlouhými, šedavými vlasy, ale Jana byla vyděšená. Co tady sakra tenhle divný chlap dělá? Je to snad zloděj? A kde jsou její rodiče, ten hluk je musel vzbudit.
Jana viděla, že ten chlap něco drží v ruce, ale nemohla to nejdřív poznat, pak jen zalapala po dechu. Santa totiž držel za vlasy hlavu její mámy.
To už nevydržela a zavřískla. Polovina výkřiku sice z jejího hrdla vůbec nevyšla, ale stejně se ten chlap okamžitě otočil. Jana ucukla od dveří a chtěla utéct, jenže uklouzla a natáhla se na tom lepkavém. Cítila, jak se jí ta tekutina vsakuje do oblečení, ale moč to rozhodně nebyla. Páchlo to jinak, ale její mozek nebyl schopen o tom nyní přemýšlet.
Chlap byl okamžitě u dveří a zprudka je otevřel. Světlo dopadlo na Janu a osvítilo i část chodby. Na to jen vytřeštila oči, protože celá chodba byla zacákaná od krve a to lepkavé, v čem se nyní válela, byla obrovská kaluž krve. Chtělo se jí zvracet, ale Santa jí popadl za vlasy a mrštil s ní do obýváku, kde těžce dopadla na koberec. Stromek se jen zakymácel, ale zůstal stát.
Jana se nejdřív podívala na sebe, byla celá od krve a cítila, jak se jí košile lepí na kůži. Něco v obýváku páchlo a z toho se jí chtělo opět zvracet, ale nějak se přemohla. Pak už vše viděla nějak zpomaleně a v očích se jí leskly slzy.
Na pohovce ležel její otec, měl rozpárané břicho a střeva z části vylezla ven, jeho krev se již vsákla do pohovky a koberce pod ní. Opodál leželo bezhlavé tělo, podle oblečení ho Jana poznala, patřilo její mámě. Bylo pohozené vedle pohovky a kolem bylo velké tratoliště krve. Jana už neměla sílu vzdorovat a vyzvracela se pod stromeček. Celá večeře z ní vyšla a ona vyděšeně civěla na matčinu hlavu, která ležela pod stromkem.
Z tohoto zpomaleného filmu plného děsu jí vyrušily kroky. Podívala se před sebe a zavřela oči. Před ní stál Santa a napřahoval se s obrovskou sekyrou v ruce. Jana seděla tiše a v duchu vzpomínala na svou rodinu a na celý život. Brzy už bude konec téhle hrůzy, jenže ten nepřišel. Místo toho se Santa jen zachechtal a Jana otevřela oči. Už nebyl napřažený a sekeru odložil ke křeslu.
Chvíli si jí prohlížel a pak řekl: "Docela pěkňoučká a copak se ti skrývá pod tou košilkou?" Jana jen vytřeštila oči, div že jí nevypadly z důlků. Ten chlap se najednou k ní sklonil a ona ucítila jeho smradlavý dech. Jedním trhnutím ruky roztrhl její košili ve dví a ta z ní sklouzla na koberec. Jana se snažila zakrývat, jak jen to šlo. Na to se Santa jen oplzle pousmál: "Fakt moc pěkná."
Jana se konečně vzpamatovala a pokusila se zvednout ze země, ale Santa jí dal facku, až se opět svezla na zadek. V puse ucítila krev a sykla bolestí, protože měla natržený ret. To už si však Santa stáhnul kalhoty a Jana omdlela.
.
Ráno bylo ve znamení bolesti. Jana procitla a celým tělem jí projížděla bodavá bolest. Byla nahá a od krve, nejdřív netušila, co se vlastně stalo, ale pak si vzpomněla a rozplakala se. V tom se vedle ní objevil vysoký mladík s krátkými vlasy, popadl jí do náruče a zmizel s ní.
Objevili se v klášteře, kde na ně čekala matka představená. Okamžitě Janu oba odnesli do koupelny, kde z ní smyli krev, později jí uložili do postele.
"Jak to, že jí nechal naživu?" divila se jeptiška, ale mladík jen pokrčil ramena.
"Kdo to byl?" zeptala se tichým hlasem Jana a i mluvení pro znamenalo bolest. Měla totiž napuchlou tvář od té facky.
Mladík ji Janu prohlédl a chvíli přemýšlel, co jí má říct, ale nakonec se rozhodl pro celou pravdu. "To byl Santa," řekl a Jana vypadala zmateně.
"Tuším, že toho na tebe bylo hodně, ale musím ti říct ještě několik informací. V první řadě se jmenuji Miriel a může to znít zvláštně, ale jsem anděl," pravil po tichu a když viděl, že Jana ho stále poslouchá, tak pokračoval, "Santa je Satanův syn, narodil se na Štědrý den, tedy stejně jako Kristus. Po Santově neúspěšném pokusu svrhnout otce a ujmutí vlády nad peklem, ho Satan raději poslal daleko na sever, kde je uvězněn. Jednou za rok, právě na Štědrý den, smí své vězení opustit a zabít nějaké lidi. Letos to bohužel padlo na tvou rodinu."
"Ale Santa přece rozdává dárky," divila se Jana.
Miriel na ní jen smutně koukal. "Ne, Santa to nedělá, ten jen vraždí. Kdysi byl Štědrý den tím nejděsivějším z celého roku, ale jak už to u lidí bývá, rychle zapomínají a tak se ze Santy stal symbol Vánoc." Pak se na ní opět podíval a řekl: "Něco mě však udivuje. Ty jsi jediná, kdo jeho řádění přežil. To, že Santa někoho znásilní, se občas stane, ale vždy všechny zabije."
Jana neznala odpověď a ani jí nechtěla znát. Raději se oddala uklidňujícímu spánku.
...
Od té doby uplynulo již sedm let a Jana už v klášteře zůstala, dokonce i složila slib a stala se jeptiškou. Miriel jí občas navštíví, hlavně v období Vánoc, ví, že je to pro ni těžké, ale naštěstí v posvátných zdech kláštera je před Santou chráněna.
Jana často vzpomíná na rodinu i na celou událost, která jí změnila život. Častou brouzdá v knihovně a hledá nějaké zmínky o Santovi. Mirielovi se tato její posedlost moc nezamlouvá, a kvůli tomu se s ní často hádá, ale ona prostě chce najít způsob, jak se pomstít. Chce zabít Santu a nedělá to z ušlechtilosti, že tím ochrání lidi, ale žene jí jen pomsta.
.
Miriel zastihl jako obvykle Janu v knihovně nad nějakou knihou. Byla do ní zabraná pořádně, ale stejně si k ní přisedl.
"Letos se Santa rozjel pořádně, už zabil dvě rodiny a ještě není ani večer. Určitě zvládne ještě jednu," povzdechl a rozhlédl se kolem.
"Copak ho nikdo nezastaví?" vykřikla Jana a probodla ho pohledem.
"Ale jak? Santu nelze zabít, během porodu zemřela jeho lidská matka a on vstřebal její život, takže je nesmrtelný," vysvětli jí Miriel.
"Já už ten způsob našla!" vykřikla Jana a ukázala do knihy, Miriel se tam také podíval a zauvažoval. Tohle by mohlo vyjít, ale není nikdo, kdo by se Santovi mohl rovnat.
"Ne, tohle není řešení," řekl jen a zmizel.
Jana se však tak snadno nevzdává, konečně možná našla způsob, jak se pomstít a pokud to nevyjde, tak zemře, ale to jí bylo jedno.
.
Bylo kolem jedenáctý a Jana vyšla před klášter na zasněženou louku. Sebou nesla nějaké byliny a nůž. Sníh byl už ušlapaný nebo zledovatělý, takže se do něho nebořila. Byliny rozsypala kolem a nožem se řízla do dlaně. Pálilo to a krev kapala do sněhu mezi byliny. Pak jen do noci zavolala: "Santo!"
Nic se nestalo a tak čekala, ale za pár minut zahlédla na měsíci stín, který se přibližoval. Santa přistál se svými létajícími sáněmi, které však byly bez sobů. To je asi jen pověra, žádné létající soby neexistují.
Vylezl ze saní a šel rovnou k ní a nevypadal příliš nadšeně. Možná ho vyrušila od zabíjení lidí, ale Janě to bylo fuk. Vzdorovitě zvedla bradu a on si jí prohlížel od hlavy k patě. Připadala mu povědomá, ale on se přece s jeptiškami nestýká.
"Kdo jsi a co chceš?" zeptal se a probodával jí pohledem. Jeho si ještě nikdy nedovolil zavolat povolávacím rituálem a stejně se divil, jak se ho dozvěděla jeptiška?
Janu ani neudivilo, že jí nepoznal. Nyní jí bylo dvacet a za těch sedm let se hodně změnila.
"Zničil jsi mi život," řekla a to už stál u ní. Nechápavě si jí změřil pohledem a ona dodala: "Před sedmi lety."
To už se mu konečně rozsvítilo, Miriel měl pravdu, že nikdy nenechával nikoho naživu, jen ji. Ani nevěděl, co ho to tenkrát napadlo, ale prostě se mu líbila a byla tak rozkošná, i když si jí bral proti její vůli a ona omdlela.
"Ty jsi ta dívka, s kterou jsem si užil a nechal naživu. A co ode mě chceš? Že by přídavek? S jeptiškou jsem to ještě nedělal," utahoval si z ní.
"Ne! Já tě zabiju!" vykřikla rozhodně a vrhla se k Santovi. On se však nezalekl, vlastně s něčím takovým počítal a snažil se jí chytit a odstrčit, ale to se mu nepovedlo a ona se k němu natočila. On jí z ruky vytrhl nůž a přitiskl si jí k tělu, nepředpokládal, že by měla ještě další zbraň a snad jí chtěl i políbit. Jenže náhle strnul a podíval se na hruď, z které trčela větévka cesmíny. Santa zavrávoral a udiveně se na ní podíval.
"Cesmína. Obrana proti tobě, proto si ji lidé o Vánocích věšeli doma," vysvětlila mu a on se zapotácel a popadl jí jednou rukou za krk, přitom ji bodl nožem do břicha. Jana vykřikla bolestí a opřela se o strom. Santa udělal jeden krok zpět a svalil se do sněhu jako pytel brambor.
Jana to dokázala, zabila ho a pomstila se. Ale byla tak unavená a slabá. Zády se svezla po stromě na zem a zůstala tam sedět. Vytáhla ze sebe nůž a krev ostříkla sníh kolem a zanechala v něm tmavé skvrny. Bylo jí chladno a pak už necítila nic.
.
O chvíli později se na místě objevil Miriel a matka představená. Zkusila Janin tep, ale ona i Santa byli mrtví.
"Zachránila svět, ale sama zemřela. Mirieli, tys věděl, jak to dopadne?" zeptala se smutně matka představená a pohlédla na anděla.
"Ne, ale tušil jsem to. Jana sedm let žila jen pro pomstu a až by se pomstila, tak nevím, zda by dokázala žít. Pomsta se stala smyslem jejího života a to nebylo správné. Takhle to asi dopadlo nejlépe," odpověděl jí Miriel a zmizel i se Santovým tělem, to bude předáno jeho otci Satanovi. Jana bude pochována na místním hřbitově a nikdo se nikdy nedozví, že zachránila svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Haimi Haimi | Web | 7. ledna 2012 v 16:03 | Reagovat

Nemám Santu ráda, ale přesto jsem četla. Bylo to velmi zvláštní, ale líbilo se mi to.

2 Moniska Moniska | Web | 8. ledna 2012 v 11:32 | Reagovat

To je úžasné, přečetla jsem to jedním dechem. Nechápu kde bereš takové skvělé nápady.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama