"Pokud se musíš ptát, nic se nedozvíš.

Pokud víš kde, stačí se zeptat."


Vydala jsem se na Jiný prostor...



Zas o rok víc

25. října 2011 v 6:45 | Zdenina |  Myšlenky ve větru
Přesně tak, rok uplynul rychleji než voda v záchodě a já mám už zase narozeniny. Dnes je to přesně 24 let, co jsem poprvé vykřikla na svět a jaký to byl křik, všichni v okolí ho slyšeli a já tak oznámila světu, že jsem tady.


Vím, že bych se měla radovat a být šťastná jako asi každý oslavenec, ale nějak nemůžu a není to tím, že bych se snad chtěla odlišovat, jak mi někteří lidé tvrdí. (Ano, někdo mi vyčítá to, že jsem věčně zachmuřená a smutná, prý se chci odlišovat nebo na sebe upozorňovat. Pche!)
Jenže když se ohlédnu zpět za svým životem, tak nevidím žádné velké věci, jako bych nikdy nic nedokázala. Vidím jen život, který životem není, jen živořením. A ani do budoucnosti nevidím nic víc, než temnotu a prázdnotu. Prostě asi nedokážu cítit radost. Ještě štěstí, že mám Whiteeho a Todda stále u sebe, tihle dva miláčkové mi totiž vždy dokáží alespoň na chvíli zvednout náladu. Asi je to jejich schopnost, jinak nevím, jak by to dokázali.
Posledních několik týdnů je to se mnou dost zlé, nebaví mě číst, nebaví mě psát ani kreslit, ani šít, nebaví mě vůbec nic. Připadám si uvnitř nějaká mrtvá a nevím, jak bych z tohoto stavu unikla.

Vím, že vás těmi svými nářky asi nudím, a každý má jistě svých starostí dost, ale já to ze sebe prostě musím dostat. Nerada o svých pocitech s někým mluvím. To mi totiž hned posílají k psychologovi a já si připadám jako cvok. Mám snad depresi? Podle mě je to jen melancholie a chmurná nálada, ale co já o tom vím.
Před lidmi se proto snažím být veselá a bavím se s nimi o běžných věcech, jenže tahle přetvářka mě hrozně vysiluje, možná proto se raději všem straním. Nejraději bych na ně zarvala, ať jsou nějak. Proto se z toho raději vypíšu, takhle alespoň nikomu neublížím, kdybych náhodou vybouchla. Tak když tak omluvte, kdybych tady blábolila nesmysly.

Nejhorší na tom je to, že ke svým náladám ani nemám důvod, nebo jsem na něj ještě nepřišla. Ale smutné nálady mám už roky, tak jsem to mohla dávno přehlédnout a nyní už je pozdě.

Všechny od sebe odháním a stavím si kolem sebe pevnou a neproniknutelnou zeď, takže brzy asi zůstanu sama a samota mě celou pozře. Nové kamarády nevyhledávám a ty staré ztrácím, vlastně nikam ani nechodím. Celý svět se ode mne vzdaluje a brzy zmizí úplně. Už nyní ho ani moc nevnímám. A je o co stát? Někdo kdysi řekl: "Život je boj..." a já k tomu dodávám: "...jen nevím, jestli stojí za to, abych bojovala."

No, to jsou krásné narozeniny, ale abych tady všem jen nekřivdila. Někdo se ještě ke mně snaží najít cestu přes moji zeď a nevzdává to se mnou, tedy alespoň prozatím. Nevím, jak dlouho to ještě vydrží.
Někdo si na mě v tento den vzpomněl a popřál mi, třeba jen přes facebook (to samozřejmě stačí, neutrácejte za SMS) nebo i v reálu (těch bylo ale maličko, protože se s dost lidičkami nestýkám), a dokonce jsem dostala i pár dárečků. O nich ale až někdy jindy, kdy nebudu mít smutnou náladu.

Takže zas tak špatný život nevedu, nebo mám spíš štěstí na kamarády, kteří mají se mnou trpělivost a nenechají se ničím odradit, za to jim patří velké DÍKY.
Zdenina,
alias Temný snílek
P.S. K dárkům se vrátím asi v sobotu, kdy budu zase u počítače a taky se možná sejdu s fretkami.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Skříteček2 Skříteček2 | Web | 25. října 2011 v 16:55 | Reagovat

Přeji ti více štěstíčka a chuti do života.  Zkus si třeba udělat nějaký výlet do jiné země (v rámci financí), možná tě to trochu nakopne. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama