Damián odešel, ale já si ho vždy budu pamatovat jako temperamentního a velmi aktivního mladíka, který chvilku neposeděl, i když poslední dva tři roky už tolik aktivní nebyl a byl rád, že došel na zahradu a zpět do domu. Právě kvůli jeho přílišné aktivitě v mládí si velmi brzy oddělal klouby a ty mu pak ve stáří moc dobře nesloužily.
K nám se dostal z útulku v Klatovech (rok 2002) a byl to útěkář. Městská policie, která má odchyt toulavých psů na starosti, chvíli trvalo, než ho lapila. Pobíhal ještě s malou bílou fenečkou, které obstával potravu, takže když se dostali do útulku, ona byla dobře živená, za to Damián byl až vychrtlý. Paní Šeflová, která se s láskou stará o pejsky a hafany v útulku a za to jí patří velký dík, mu "podstrojovala" a nosila mu jídlo z domova, aby trochu přibral.
Když se jeho fotka objevila v novinách, kde je zveřejňována nabídka psů z útulku, hned jsme věděli, že by byl pro nás ten pravý. V té době jsme doma měli už křížence dalmatina Alinu, která byla nalezenec (někdo jí uvázal v lese na saturnu ke stromu) a chtěli jsme jí dopřát štěňata, tak jsme zavolali do útulku. Damián byl sice původně již zamluvený, ale paní Šeflová rozhodla, že u nás se bude mít lépe, protože u toho druhého pána by byl v bytě a Damián potřeboval hodně pohybu a naše zahrada proto byla ideální. Zaplatili jsme nějaký ten poplatek a jeli s ním domů. Damián se tam tak rozhlédl, jako by si pomyslel: "Tak tady by se mi mohlo líbit."
První setkání s Alinou nedopadlo zrovna ideálně, protože na sebe štěkali a vrčeli jako pominutí. Damián tak první noc strávil ve verandě na "lůžku" z polystyrenu, kterou narychlo vytvořil táta. Samozřejmě jsme mu tam dali i starou bundu, aby mu nebylo chladno, přece jen už byl podzim. Ještě tam dostal vodu a granulky, které hned zdlábnul.
(S tím, jak všechno zhltal najednou, byl ze začátku problém, Alina byla zvyklá mít v misce granule celý den a zobnout si, když dostala chuť, jenže Damián vždy všechno zdlábnul. Ale nakonec pochopil, že ho trápit hlady nebudeme a zvyknul si, jíst pomalu a klidně si něco v misce nechat napotom.)
Následují den ho Alina prostě zničehonic akceptovala jako dalšího člena naší smečky a prostě se jen očmuchávali, ale nic víc. Damián tak už mohl spát v obýváku na křesle nebo na gauči.
.
S Alinou měl Damián štěňata hned několikrát a stali se partnery na celý život. Štěňátka se nám rozutekla do všech koutů republiky a někdy i dál. Dvě šla do Německa, jedno na Slovensko a jedno do Polska, další jsou někde na Moravě, v Karlových varech i v Krkonoších, ale dvě vídám i v Klatovech. Hlavně ta jedna se ke mně vždycky přiřítí a radostí se počůrá.
S několika štěňaty jsme se byli pochlubit i "tetě" z útulku, aby se Damián ukázal, jak je šikovný. Vždycky jsme jí tam přivezli nějaké ty granule na přilepšenou hafanům, kteří nás už z dálky zdravili. Damián jako by poznal, kam se jede, se vždycky hrozně těšil.
1. března 2006 se Alině narodilo poslední štěně, fenečka Elina, kterou jsme si nechali, ale bohužel ji o rok později (29. května 2007) někdo otrávil a ona nás opustila. Damián s Alinou po ní hodně truchlili a Alina od té doby už štěňata neměla, přestože se Damián snažil a my bysme si ještě jedno přáli.
.
Pak jsme si v roce 2009 všimli nabídky psů ú klatovského útulku v novinách a tam byla fotka dalmatinky Deny. Hned jsme tam zavolali a téměř okamžitě se pro ni rozjeli (24. června 2009). S Damiánem se Deny snesla úžasně, jen s Alinou měli ze začátku pár konfliktů, ale zvykly si.
Ale i Deny nám přichystala perné chvilky, hlavně když 3. prosince téhož roku (2009) utekla a do útulku se vrátila o devět měsíců déle (12. září 2010), a tak se k nám opět vrátila.
.
Jenže mezitím přišla pro Damiána velká rána, Alina 1. června 2010 zemřela (bylo jí asi patnáct let). Damián to nesl hodně špatně a truchlil, v podstatě přestal na několik dní jíst a my jsme se obávali nejhoršího. Proto jsme se narychlo rozhodli, že si pořídíme štěně. Projeli jsme pár inzerátů a slovo dalo slovo a 19. června 2010 jsme si z Běšin přivezli štěně labradora Kára.
Damián už byl starý bručoun a nejspíš se rozhodl k pomalému umírání, aby mohl být s Alinou a my mu do obýváku nastěhujeme nějaký malýho "spratka", který se mu věčně pletl pod nohy a snažil se k němu tulit, a tak na něho vždy jen zabručel a šel si lehnout jinam. Pomalu jsme na Damiánovi viděli změny k lepšímu, ač nerad, musel se Károvi věnovat a malej špunt si ho získal. Takže si nemyslete, že by ho Damián neměl rád, protože ho neustále kontroloval, nebo se možná ujišťoval, kde zas ten malej skrček je.
.
V září jak jsem se výše zmiňovala, se k nám vrátila Deny a Káro dostal "živou hračku". Káro nám rostl jako z vody a z toho malého válečka pomalu vyrost statný chlapák a vůdce smečky. Damián prostě přenechal toto postavení a byl rád, že se může alespoň pořádně prospat. To víte, Káro chvilku neposedí, tak ať si ten barák holt hlídá sám.
.
Letos 15. dubna jsme se našima hafany vypravili za "tetou" paní Šeflovou do útulku, aby se damián zase ještě ukázal a zároveň se pochlubil Kárem.
Damián už měl poslední dobou trochu delší "vedení" a občas byl úplně mimo. Takže "tetu" poznal až asi za deset minut, jako by mu najednou docvaklo, kde je a kdo tam je. Prostě už to byl starý pán a tak mohl být trošku pomalejší.
.
Poslední týden svého života si chodil lehat na hrobečky Aliny a Eliny, asi se chtěl poptat, jaké to tam "na druhé straně" je.
V neděli odpoledne si došel na zahradu a tam si nedaleko Alinina hrobečku lehl a odmítal se zvednout. Táta ho tam tedy nechal, zima nebyla, ani nepršelo, tak proč ne. Až po devátý večer pro něho došel a odvedl do verandy, kde poslední dobou chtěl spát. Lůžko z polystyrenu dam je pořád, tak v tom problém nebyl.
Někdy mezi jednou a čtvrtou hodinou v pondělí (27. 6. 2011) ráno Damián usnul a už se neprobudil. Táta ho našel ráno, když se Káro dožadoval jít do verandy, takže si vzal den volna v práci a šel vykopat hrob vedle Aliny, aby byli spolu.
Když Káro zjistil, že Damián není ve verandě, tak ho všude hledal a kňučel, za to, když se to dovtípila Deny, tak jí už úplně hráblo. Běhala "tryskem" po baráku sem a tam, div že Kára neporazila. Káro raději uskočil stranou. Po pár hodinách se trochu uklidnili, ale stejně ho pořád hledali.
U nás prožil děvět let a bylo mu asi mezi dvanácti až patnácti.
.
Takže Damián přežil svou družku Alinu o rok a necelý měsíc. Nyní už jsou spolu tam za "duhovým mostem". Nám lidem zbyla jen vzpomínka, která nikdy nevybledne. V našich srdcích bude damián žít navždy...
Angel Darkwood | 
Zde hledá 
Zdeni, napsala jsi to obdivuhodně. Nejvíce tě obdivuji za to, že jsi dokázala o tom psát takhle krátko po tom, kdy se to stalo. Při čtení jsem se někdy i smála, ale ke konci už jsem bulela jako želva.