Podzim - čas duchů

20. června 2011 v 7:12 | Zdenina |  Příběhy
Rozhodla jsem se napsat příběh na snílkovskou desátou iluzi, prozatím na druhý obrázek. ani nevím, jak mi to přesně napadlo, ale prostě jsem se podívala na obrázek a věděla, co budu psát.

.....
Bylo to začátkem listopadu, všude poletovalo nažloutlé listí a již bylo chladněji. Děti si hrály ve vesnici na schovávanou či honěnou, nebo na kopečku u lesa pouštěly draky.
Ale tenhle listopad začal silnou bouří, kdy blesky se střídaly s hromy a všude vládly obavy, jak to všechno dopadne, všude až na domek, kde bydlel kovář s manželkou Annou, která zrovna porodila děvčátko Lenku.
Anna zůstala ve světnici na okamžik sama s dcerkou, protože kovář vyprovázel porodní bábu ke vratům. V tom vítr rozrazil okno a silný vítr zafičel do světnice, Anna se strašně vyděsila a na klidu jí nepřidalo, že v bouři zaslechla smích malého děvčátka, proto si malou Lenku přitiskla ještě blíže k sobě, ale to už se vrátil kovář a honem zavřel okno a ubednil ho.

"Stalo se něco?" ptal se ustaraně kovář, protože Anna byla celá strnulá a vypadala, jakoby viděla ducha.
"Ne, nic se nestalo. Jen jsem se lekla toho chladného větru." ubezpečila ho a uložila Lenku do kolébky ke spánku, ale sama tu noc nezamhouřila oka. Ten smích jí totiž připomněl něco z minulosti, něco, na co už dávno zapomněla.
...
Lenka rostla jako z vody a nikdo v okolí nepochyboval, že z ní vyroste krásná dívka, protože už nyní, když jí byly čtyři roky, vypadala rozkošně. Všichni jí měli rádi a ona si ráda hrála s ostatními dětmi. Společně pobíhaly po návsi nebo u lesa pouštěly draky.
.
Byl zrovna začátek listopadu a v kraji už začalo velmi studeně pofukovat a brzy měla přijít zima, letos o trochu dříve než v minulých letech.
Lenka zůstala na kopečku za vsí sama a pouštěla si draka, který osaměle poletoval ve vzduchu. Náhle uslyšela dívčí smích, proto se rozhlédla, kdo tu je, protože věděla, že děti již odešly domů na oběd.
U lesa stála asi pětiletá černovlasá dívenka, která se na Lenku usmívala. Obě popošly několik kroků a setkaly se.
"Ahoj. Kdopak jsi? Ještě jsem tě tu neviděla." podivila se Lenka.
"Já jsem Agátka a bydlím kousek za lesem. Jakpak se má Anna, tvá maminka?" řekla holčička a přátelsky se usmála.
"Dobře se má, s tatínkem se mají rádi, i když je toho na ně někdy moc, na všechno zůstali sami." odpověděla Lenka po pravdě.
"Nechceš si se mnou hrát?" zeptala se Agátka a Lenka s radostí přikývla. A tak spolu strávily asi hodinu, kdy si pouštěly draky a smály se.
.
Lenka byla tak zabraná do draka, že si ani nevšimla, že se přesunuly až k řece a náhle jí nožka sklouzla a oba spadla na okraj řeky. Voda byla už ledová a chlad Lence prosakoval až do morku kostí. Natahovala se po větvích a snažila se přitáhnout. Zároveň se rozhlížela po Agátce, ale nikde jí nebylo vidět, jen zaslechla její hravý smích.
Proud byl hodně silný, ale Lenka bojovala a chtěla se udržet okraje řeky, po několika minutách však už měla příliš zkřehlé prstíky a už se neudržela. V tom jí zachytila něčí ruka. Byl to nějaký pán s buřinkou a deštníkem, který jí podal.
"Chyť se, Lenko, honem, ať tě mohu vytáhnout." řekl pán naléhavě a Lenka ho rychle uposlechla.
Za chvilku už byla na břehu a pán se k ní sklonil a ubezpečil se, že není nijak zraněná. Lenka byla však jen promrzlá ze studené vody.
V dálce uslyšela matčin křik a asi usnula, protože se jí zdálo, že viděla, jak se ten pán rozplynul a zmizel mezi stromy.
Matka doběhla k dcerce a honem jí zabalila do kabátu. Utíkala s ní domů, kde Lenka několik dní blouznila v horečkách o nějaké dívence Agátce a pánu s buřinkou. Všichni to připisovali horečce, ale Anna měla zlé tušení, že Lenka může být v nebezpečí. Proto na ni od té doby dohlížela a starala se, aby nebyla ani na chvilku sama.
...
Uplynul rok a opět přišel listopad, vítr si pohrával s listím a děti pouštěly draky za vsí na kopečku. Anna na Lenku dohlížela a bedlivě jí střežila.
Byla zrovna bouřka a Anna připravovala oběd, Lenka si hrála v koutě, když zaslechla známý dívčí smích. Vykoukla z okna a ve vratech stála Agátka. Vítr jí cuchal černé vlasy, které kolem ní poletovaly jako větrní hadi.
"Pojď si hrát!" zakřičela Agátka přes bouři.
Lenka se na ní usmála a vyběhla ven, ani si nevzala teplý kabátek. Ještě než doběhla k vratům, byla už celá promrzlá a mokrá od deště. Agátka stále před vraty a natahovala po Lence ručku.
"Pojď, budeme si spolu hrát." řekla líbezně, ale Lenka zavrtěla hlavou. Byla jí hrozná zima a tak neměla na hraní ani pomyšlení.
Z domu vyběhla vyděšená Anna a vzala honem Lenku do náruče a hleděla na dívku před vraty.
"Copak mě nepozveš dál, Anno?" zeptala se Agátka a probodla jí očima, ve kterých měla výčitky.
"To... to není možné." vysoukala ze sebe Anna a poodstoupila několik kroků od vrat.
"No tak, Anno, nenech svou sestřičku čekat." řekla líbezně Agátka a miloučce se usmála.
"Jsi mrtvá!" vykřikla Anna a pokřižovala se.
"Ano, ale to ty musíš vědět, zabilas mě. Je mi tak smutno, dej mi Lenku, ať si můžeme společně hrát." pravila s úsměvem Agátka a Anna se vyděšeně dívala na ducha své sestry.
"Ne, nikdy!" vykřikla Anna a couvala od vrat, ale v tom se zarazila.
Ve vratech se vedle Agátky objevil pán s buřinkou a deštníkem, jeho ruka dopadla na její rameno, pak se podíval na Annu.
"Ahoj, holčičko moje." řekl pán a Anna se vyděšeně dívala na svého otce, který však před lety zemřel.
Ten se však otočil k Agátce a řekl: "Je čas odejít a nechat živé na pokoji, dcerko. Anna za tvou smrt nemůže, pokud je za to někdo zodpovědný, tak já. Měl jsem na vás dát větší pozor."
"Ale mě je smutno, tatínku." řekla smutně Agátka.
Pán s buřinkou jí pohladil po vlasech a vzal za ruku. Společně přešli most a Agátka zmizela, pán se naposledy otočil k Anně a řekl: "Sbohem, dceruško a opatruj malou Lenku." Pak se rozplynul mezi kapkami deště a mlžným oparem.
Anna tam ještě chvíli stála a dívala se na most, ale pak vzala Lenku dovnitř do tepla a obě se usušily, aby nenastydly.
Večer, když Lenka usnula, vše pověděla svému manželovi.
Když jí bylo pět let, tak si hrála na břehu řeky se svou sestrou-dvojčetem Agátkou, ale přiblížily se až příliš k okraji a Agátka spadla do řeky. Anna jí sice držela, ale bylo už chladno a řeka měla silný proud. Neudržela ji a Agátka zmizela. Její tělíčko našli až na jaře, kdy jí vydala řeka.
.
Od toho okamžiku byla však malá Lenka v bezpečí. Agátka se už nikdy neobjevila ani její otec. Duchové konečně odešli a spočinuli v pokoji.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Haimi Haimi | Web | 20. června 2011 v 14:20 | Reagovat

Tohle je vážně krásná povídka, co se týče obsahu ji přidávám mezi své nejoblíbenější.

2 Moniska Moniska | Web | 20. června 2011 v 17:38 | Reagovat

Ty se máš že máš takový talent, já než napíši povídku tak musím hodně přemýšlet jakou a ještě k tomu se nedá číst.

3 Karol Karol | Web | 4. září 2011 v 15:13 | Reagovat

Celkově.. nápad se mi líbí, ale asi bych se víc rozepsala a ponořila se do detailů.    Aby to dostalo takový ten tajemný nádech. Přece jenom listopad je hezký měsíc, tak třeba zkusit víc popsat počasí..
Jinak, dobrý nápad, povídka se mi až na pár výjimek líbí..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama