"Pokud se musíš ptát, nic se nedozvíš.

Pokud víš kde, stačí se zeptat."


Vydala jsem se na Jiný prostor...



Život či smrt

24. ledna 2011 v 10:42 | Zdenina |  Příběhy
Psaní
Jmenuji se Daniel a chci vám vyprávět poslední životní cesty mé dobré kamarádky Maji. Ona často přemýšlela nad volbou: život či smrt, ale přesto jsem jí měl rád. Snažil jsem se ji pomoci a poradit, že život stojí za to, aby pokračoval. Ale Maja si nechtěla nechat poradit. Mala svou hlavu. Její život, jak říkala, je jen cesta ve stínech a v osamocení. Neměla moc přátel, vlastně jen mě a pak Zdeninu. Párkrát už v životě přemýšlela, co zvolit. Jestli život nebo smrt. Vždy se rozhodla pro život, tedy až doposud.


Je začátek května a Maja už půl roku chodí s Adamem. Znám Adama, je to fajn kluk, ale nenapravitelný dokař. I když na jeho obhajobu musím říct, že Maju miloval.
Maja přišla ke mně domů: "Dane, já… musím ti něco říct. Víš… no… jsem těhotná!" Já byl doslova v šoku.
Zmohl jsem se jen na otázku: A kdo je otcem? Adam?"
Ona celá šťastná odpověděla: "Ano!" Jako její kamarád jsem jí objal a pogratuloval.
Hned jsme to zavolali Zdenině, i ona byla překvapená: "Majo, hlavně když jsi šťastná. Hodně štěstí…"

Večer jsem se sešel s Adamem. I on byl celý šťastný. A řekl mi něco, co mě překvapilo: "Víš, Dane, teď když je Maja těhotná, musím myslet na budoucnost. Kvůli ní se vzdám i mého svobodného života. Stejně mě už omrzel. Plánuju, že si ji vezmu."
Já jsem čekal cokoliv, výmluvy a plány na útěk, ale tohle ne. Adam mi vyrazil dech. Přál jsem jim to. Maja byla konečně šťastná.
Kdybych tenkrát věděl, co Maje osud přichystal, tak bych se jí pokusil tohle společné štěstí vymluvit. Ale ona by mi stejně asi neposlouchala.

Je červen a Maja se jela projet na kole. Potřebovala si vyčistit hlavu a vypnout. Jela si volná a svobodná krajnou, nedávala pozor a srazilo jí auto. Jí se vlastně nic nestalo, měla jen pár škrábanců, ale dítě to nezvládlo. Potratila. Když jsem se to dozvěděl, běžel jsem hned za ní.
Utěšoval jsem jí, že to bude zase dobré. Ona na mě pohlédla svýma uplakanýma očima, a právě tehdy jsem jí v očích spatřil prázdnotu. Něco se v ní zlomilo. Došlo mi, že má zase dilema, co zvolit. Odtáhl jsem se od ní a zašeptal se slzou v očích: "Majo, no tak. Bojuj a nevzdávej ještě život. Tohle neznamená konec…"
Ale Maja mě přerušila: "Dane, právě že tohle je konec. Adam se i vyhýbá a nechce se mnou nic mít. Já už dál nemůžu…"
Pohladil jsem jí po tváři: "Věř mi, zas to bude dobré…" Tehdy jsem tomu skutečně věřil.

O dva dny déle přišla Maje SMS od Adama: Promiň, ale já už dál nemůžu. Sbohem, Majo. Maja se už totálně zhroutila. Nevěděl jsem, už co mám dělat, tak jsem zavolal Zdenině. Ta okamžitě přijela. Oba jsme Maju přesvědčovali, že život má ještě cenu, ale přes všechny naše snahy se její stav nezlepšoval.
Tušil jsem, že Maja již zvolila, ale přesto jsem o ni ještě chtěl bojovat. Bohužel jsem měl nehodu a skončil jsem v nemocnici. Zdenina musela taky odjet a Maja zůstala sama doma v úvahách o smrti. Něco mi tenkrát říkalo, že je to konec.

Za tři dny mi Maja volala na mobil: "Dane, já už nevím, co mám dělat. Já už nemůžu…" a zavěsila. Snažil jsem se jí dovolat, ale nebrala to. Pak přišla sestra a já musel vypnout telefon, dala mi nějaké léky na bolest a já usnul.

Ráno jsem si zapnul telefon a na záznamníku jsem měl vzkaz. S neblahým tušením jsem zmačkl tlačítko a poslouchal: "Dane, tady zase já, Maja. Odpusť mi všechno. Vím, že jste se Zdeninou chtěli, abych bojovala, ale já už nemůžu. Moje dilema, co zvolit: život či smrt, je u konce… Můj život… odpočítávají kapky krve. Já… vždy jsem tě měla ráda. Ty a Zdenina jste byli můj poklad, ale já… si vás nezasloužím…" Odmlčela se a já jen strnule poslouchal to ticho. I když, to nebylo ticho. Slyšel jsem něco odkapávat. Kap…kap… Slza se mi vydrala do oka. Po chvíli zase promluvila, ale už tišeji: "Nikdo si na mne nevzpomene, nikdo mě neviděl. Jen vy dva… řekni Zdenině, že jsem… ji měla ráda… Dane…nebolí to tak, jak jsem si myslela. Je tu chladno… Sbohem… Dane…" Její rozechvělý hlas utichl a bylo už jen slyšet odkapávání.
Já… byl jsem v šoku. Slzy se mi hrnuli do očí. Zavolal jsem sestru a vše jí řekl. Byla zavolána policie.
O pár hodin později někdo přišel a oznámil mi, že Maja byla nalezena ve své bytě mrtvá. Ve vaně si pořezala zápěstí a žíly. A já jsem byl poslední, komu volala. Dál jsem už nic nevnímal. V duchu mi probíhaly vzpomínky na Maju a naše společně strávené chvíle.

Nyní stojím se Zdeninou nad hrobem Maji. Jsou tam květiny a nápis: Zemřela sama a opuštěná, přesně ja žila. Nikdy nezapomeneme…
Podíval jsem se na Zdeninu, měla v očích slzy: "Nechápu to. Proč se nakonec musela rozhodnout takhle? Měla žít… kdybych neměl vypnutý mobil, mohla ještě žít…"
Zdenina mě popadla za rameno: "Tohle není tvoje vina. Ona se rozhodla. Je to její volba. Ale Dane, i když se mi to těžko říká, víš, já ji chápu. Taky jsem párkrát uvažovala co zvolit: život či smrt. Na rozdíl ode mě měla Maja odvahu skutečně zvolit. Já tu odvahu nikdy nenašla… Sbohem, Dane."
Díval jsem se na Zdeninu, jak odchází. Stál jsem tam ještě dlouho potom, co odešla a přemýšlel nad jejími slovy.
Pak jsem se otočil k hrobu: "Majo, nikdy jsem ti to neřekl, ale měl jsem tě rád víc jak kamaráda. Já tě miloval. Sbohem, Majo. Já nezapomenu…"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hakky Hakky | Web | 24. ledna 2011 v 11:02 | Reagovat

Hakky nám umřela :D :D To je zlé :D

2 Monča Monča | Web | 24. ledna 2011 v 18:03 | Reagovat

To je smutné..A krásné

3 Haimi Haimi | Web | 17. března 2011 v 14:44 | Reagovat

Krásně napsané. Je to smutné, ale to život je..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama