"Pokud se musíš ptát, nic se nedozvíš.

Pokud víš kde, stačí se zeptat."


Vydala jsem se na Jiný prostor...



Co se skrývá v duši zvířat?

30. září 2010 v 14:53 | Zdenina |  Myšlenky ve větru
Hned na počátku musím zdůraznit, že dle mého názoru zvířata mají duši a že myslí. Všechno, co dělají, prostě nemůže být pouze výsledek několika nervových spojení v mozku nebo jen nějaký instinkt, jak zarputile tvrdí většina vědců. Můj názor jsem řekla a ten se nezmění. Zvířata mě obklopují celý život, proto je znám a říkám, že všechny zvířata myslí a mají duši. Protože jestliže nepřipustíme, že zvířata mají duši, tak proč by jí měl mít člověk?
A proč se nad tím zamýšlím zrovna nyní? Na toto téma mě přivedl můj dalmatin Damián.


Před pár týdny ho zase chytil zánět kyčlí, takže nemohl pořádně chodit. Když jsem ho vynesla ven, aby se vyvenčil, tak se dobelhal na zahradu a lehl si dozadu pod rybíz vedle hrobečku, kde leží Elina, jeho dcera. Prostě si tam lehl a kňučel. Po chvíli se zvedl a popošel o kus dál, k hrobečku nedávno zesnulé Aliny, Damiánovo životní družce. Zase si tam lehl a kňučel.
Ať mi tedy nikdo neříká, že zvířata nejsou schopni cítit ztrátu a truchlit. Já říkám, že ano a mnohem intenzivněji než člověk.

Také se mi s ním stalo, že když jsem chtěla jít s Kárem na louku a vzala vodítko do ruky, Damián zareagoval přesně jako za mlada, kdy velmi rád pobíhal po louce. Hned začal štěkat a pobíhat kolem. Prostě se zase chtěl proběhnout, ale to bohužel už par let nejde. Nedovoluje to jeho zdravotní stav. Ale i tak se proběhne po naší zahradě.
A proto, když mi zase zalezl pod rybíz, a mě se nechtělo ho nosit přes celou zahradu, došla jsem pro vodítko a čekala, že za mnou poběží. On se však místo toho přikrčil a zasunul se hlouběji do keře. Jako by se bál, že ho snad budu mlátit. Přitom my jsme ho nikdy nemlátili. Až když jsem přišla blíž a on viděl, že je to vodítko, tak to už se zvedl a belhal se za mnou.
Vzpomněl si snad Damián na něco z minulosti? Že ho někdo bil, než k nám přišel, je jasné, protože měl zlomené žebro a pochroumanou pravou kyčli. Bohužel nevíme, co si musel vytrpět. Býval to útěkář a tulák. My jsme si ho vzali asi před osmi lety z útulku v Klatovech a od té doby je u nás. Je však možné, že teď když už mu je kolem jedenácti let, tak si může začít vybavovat minulost.
Někdy mi přijde, že je jako duchem nepřítomen a v hlavě se mu to začíná motat, ale i tak ho mám moc ráda. I Alině už mysl pořádně nesloužila, když se její život chýlil ke konci. Prostě nevěděla kam mámit a tak občas bloudila po domě sem a tam. Bývala zmatená a dezorientovaná. Téměř u konce jejího života, ve věku kolem patnácti let, to už bylo hodně vážné. Připomínalo mi to stařeckou sklerózu.

Ale abych nemluvila jen o psech, tak se zmíním i o mém kocourovi Whiteem. Je už to rok, co jsem si ho vzala k sobě. Někdo ho vyhodil u nás ve vesnici. Dva dny u nás u dvora plakal a čekal, že se jeho pán vrátí. Po dvou dnech se v něm něco zlomilo a on se nechal odnést k nám na půdu. Tam jsem ho dala do krabice s mojí košilí. Spinkal celý den. Postupně jsem si získávala jeho důvěru. Asi po týdnu jsem si ho převezla do Klatov do bytu. První cesta byla velmi bouřlivá. Whitee se bál, že ho chci někde vyhodit. Nyní cestuje rád, akorát cesta nesmí trvat moc dlouho. Jeho rána, že ho jeho pán opustil, se snad zacelila a nyní je na mě doslova závislí. A já na něm. Když jsem před pár týdny jednou spala v Klatovech bez něho, najednou mi postel přišla nějaká prázdná a bylo mi smutno. Ano, přiznávám, že jsem na Whiteem závislá, stejně jako on na mě.

Duše zvířat je stejně složitá jako duše lidí, ne-li složitější a pro nás nečitelnější, protože zvířata neumí mluvit. Někdo na tom postavil teorii, že jsou to jen věci, neživé a nemyslící. Ale to je pitomost, ne nadarmo se jim říká "němé tváře". Jsou to živé bytosti, které jen neumí mluvit. I když ten termín "neumí mluvit" není správný. Zvířata mluví, jen my jim nerozumíme. A tak co se skrývá v duši zvířat? To asi jen tam nezjistíme. My však můžeme jen doufat, že oni s námi budou mít trpělivost a pomalu nás učit je vnímat jinak, jako sobě rovné…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Moniska Moniska | E-mail | Web | 30. září 2010 v 19:36 | Reagovat

Já s tebou naprosto souhlasím, zvřátka mají duši a myslí jako lidé.
Chudák Damián, a ostatní někteří tví psi. Původní majitel je určitě bil.. :-(
Co máš doma vlastně za zvířátka?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama