Pěšina u lesa

17. září 2016 v 16:35 | Zdeňka M. |  Příběhy
Touhle pěšinou u lesa jsem kráčela už tolikrát, ale až dneska se tady všechno změnilo. Měla jsem jít raději tou delší cestou po silnici, ale jak jsem mohla tušit, co všechno se může stát…

Začnu raději od začátku. Den za dnem jezdím z kanceláře autobusem. Domů to nemám daleko, jen asi čtyři kilometry, a tak se někdy během pěkného počasí projdu. Po silnici bych to měla dál, proto si cestu krátím pěšinou u lesa. Chodím pomaleji a kochám se krajinou. Ve slunečním světle je tohle místo krásné, klidně bych si to dovedla představit jako akvarel krajinky s loukami, lány polí a lesy.

 

Světlo na konci tunelu

12. září 2016 v 12:24 | Zdeňka M. |  drabble
Profesorka Tydynka Flyová otevřela oči. Nemohla uvěřit, že v metru usnula. Zaslechla skřípavý zvuk, podívala, odkud vychází. V okénku spatřila bílé světlo, které ji oslepilo. Měla mžitky před očima a snažila se záři přivyknout. V tom si uvědomila, že k ní kráčí vysoká postava v kouzelnickém plášti. Zamrkala v domnění, že má vidiny, protože před ní stanul profesor Brumbál. "Nedáte si citrónovou zmrzlinu?" zeptal se. Tydynka se nezmohla na slovo. "Jen to promyslete, svou oblíbenou zmrzlinu nenabízím, jen tak někomu," řekl s úsměvem. "Tak tedy přeji pěkný den," dodal a zmizel společně s bílým světlem. Souprava právě vyjela z depa.

Soutěžní drabble vytvořeno na Hogwarts.cz pod mým kouzelnickým jménem Cesmína Hardy.



Noční můra

31. srpna 2016 v 20:23 | Zdeňka M. |  Myšlenky ve větru
Dílko vytvořené do soutěže na Hogwart.cz, prázdniny končí a školní rok brzy začne, a tak i Cesmína Hardy má noční můru, zda zvládne druhý ročník. :-)

Sny mohou být různorodé, většinou jde jen o výplody odpočívající mysli, ale někdy se i běžná snová fantazie může změnit v noční můru. To byl také můj případ, a přitom všechno začalo naprosto nevinně.

Otevřela jsem oči ve svém pokoji, byl čas vstávat a jít do školy. V kolejní místnosti jsem potkávala své spolužáky a všechno se zdálo být normální. Nasnídala jsem se a plánovala odpolední čtení v trávě před školou. Prostě pohodový den, tedy až do okamžiku, kdy mi Daffodila oznámila, že si přece nemůžu číst, nejsou prázdniny, ale následující den se mají odevzdávat závěrečné eseje. Zůstala jsem na ni civět, protože jsem nechápala, co se to děje. Je přece léto, nebo ne? Chtěla jsem nad tím mávnout rukou, když se na chodbě objevila profesorka Anseiola Jasmis Rawenclav a ptala se, kdy jí hodlám dát esej. Byla celá fialová, a teď nemám na mysli její plášť, ale celou postavu. Nestihla jsem říct ani slovo, když vytáhla obrovské přesýpací hodiny a řekla, že mi už nezbývá mnoho času. Než se písek dosype, musím napsat ještě dvacet esejí jako trest za mou lenost. Děsivě se zasmála a zmizela v oblaku fialového dýmu. Vzápětí mě zasypalo dvacet prázdných pergamenů. Byla jsem šílená strachem. Co se to děje? Tohle musí být sen a já probudím, všechno bude v pořádku. Jenže jsem se neprobudila, pergameny kolem mě poletovaly a byl slyšet smích profesorky Anseioly.

Další články